Zápisky byly omezeny mobilním signálem, přístupem na internet, časem i mojí momentální omezeností.
Snad se mi je někdy podaří zpracovat a zařadit do Keců knižních, zatím je předkládám tak surové, jak byly posílány webmajsterce Majce, mojí skvělé kamarádce a zachránkyni.

24.10.2006 odletový e-mail
V 7:00 odlétáme s Taťkou k Bráchovi do San Diega. Mám zlomený žebro, bolí mě v krku a v hlavě mám aktuální báseň: Letí letí letadlo - Boeing Boeing Boeing - Aby s námi nespadlo - Bojim Bojim Bojim

26.10.2006 SMS z cest ...
Doletěli jsme. Při odbavení v Houstonu vyčuchal drogovej pes koření v kufru, takže nám všechno prošacovali. Docela nervák. Taťka měl zakázaný mezinárodní slova jako debil, kretén, tak říkal kurvy americký. Slivovici jsem prohlásila za českou whisky a prošla. Dlouho nechápali, že bílý prášek není kokain, ale polotovar na knedlíky. Už to nešlo narvat zpátky do kufrů. Do San Diega jsme pokračovali s igelitkama. Včera jsme přepakovali a dnes opět vyrazili na cesty. Tentokrát už s Bráchou a Petrou. A spoustou zavazadel. V autě jsme jak sardinky. Čundráci v bavoráku. Zlomené žebro bolí, ale drží.

27.10.2006 SMS z cest ...
Dnes jsme spali v Tucsonu v Arizoně. Už dva dny jedeme mezi kaktusama. Míříme do Tombstone na přestřelku. Pak projedeme Nové Mexiko a večer Texas.

30.10.2006 SMS z cest ...
Překvapení od Bráchy a Petry. Právě jsme se v Texasu u Mexického zálivu nalodili na obří jachtu a vyplouváme z Galvestonu, ale zatím nevíme kam.

3.11.2006 SMS z cest ...
Včera jsme dopluli na Jamajku. Byla úžasná a jelikož jsme si nechali poradit od jamajského zaměstnance naší lodi, dostali jsme se i tam, kam normální turisté nelezou. Byla tam jen džungle, vodopády a neskutečně modrá voda. Taky pár vysmátých jamajčanů. Vítala nás sladká vůně trávy.
Dnes jsme se potápěli na Kajmaních ostrovech. Zítra bude ostrov Cozumel u Mexika. Hrajeme si na milionáře. Karibik je super!

6.11.2006 SMS z cest ...
Zase na pevnině. Dnes jsme zvládli sraz harlejářů v Galvestonu a středisko NASA u Houstonu. Vyrážíme do Luisiany na New Orleans.

9.11.2006 SMS z cest ...
Večer pátračka po aligátorech. V noci muzika v New Orleans a dnes celý den mezi aligátory. Teď už jen na západ na potlach 800 mil a nefunguje nám převodovka. Bude veselo.

13.11.2006 SMS z cest ...
Celosvětové AHOJ pod Osamělou hvězdou se vydařilo. Skoro 500 kamarádů. Písničko_básnička o kamíncích {viz písničky} dojala většinu kamarádů a i otřelí chlapáci mě sprdli, že kvůli mně tlačili slzu. Písničku Náš potlach vítá Texas jsme zpívali všichni ze San Diega a za ni a ještě další Pavlovu potlachovku jsme získali třetí místo. Ale nejde o místa, jde o to, že se všechno líbilo. Já jsem se samou radostí opila. Jako na potvoru druhý den byly soutěže ve vrhu nožem a sekerou. Bohužel jsem kluky neukecala o zařazení třetí disciplíny ve vrhu šavlí, takže jsem nic nevyhrála.
Fajn počasí. Jediný kaz - dnes zalomit palec a říct: "Tak za pět let v Kanadě." Brácha se s Petrou a Taťkou vrací do San Diega, nějak tu převodovku zatím přemluvili, my tři holky razíme autobusem na Mexiko.

16.11.2006 e-mail z cest ...
Dobrodružně jsme dorazily do Mexico City. Máme skvělý hostel hned u náměstí Zocalo, právě teď z terasy, kde je internet, koukám na katedrálu a presidentský palác. Zítra vyrazíme na pyramidy do Teotihuacan. Zdravím všechny doma i ve světě.

18.11.2006 e-mail z cest ...
Výstup na pyramidu Slunce a pyramidu Měsíce byl úžasný zážitek. Nohy mě bolí až za ušima. Na místě zjevení Panny Marie Guadalupské jsem dostala protekčně fůru svatých obrázků, protože jsem měla na krku přívěšek se svatýma, který našel před týdnem Taťka pod postelí v motelu, když jsme honili myš. Včera večer jsme byly na náměstí Garibaldi a poslouchaly mariachis, kteří v širokých sombrerech hrají mexickou hudbu. Georgína chtěla tančit, svrběly ji sandále. Dnes jsme zvládly Antropologické muzeum. Skvělá a obrovská přehlídka historie a kultury Indiánů střední Ameriky. Jen v těch jejich rasách mám bordel. Pamatuju si, že tady okolo Mexico City byli Aztékove a zítra vyrazíme do Tuly za Toltéky. Mechiko {tak se čte} je krásné a mechouši {tak jim říkáme} milí a příjemní. Na mě tady v hostelu jeden sekuriťák až moc. Všude budíme pozornost, tři postarší sudičky, mluvící exotickou řečí, jedna má hlavu blonďatou, druhá rezatou a třetí melír. Někdy se s námi mechouši fotí jako s opicemi, no asi ne jako. Všechny vás zdravím a posílám pusu. Pa Pelda

23.11.2006 e-mail z cest ...
V Tule jsme viděly pyramidy a sochy Toltéků. Byli to úžasní kameníci a taky podle pověstí i pěkní kruťáci. No, oni Aztékové taky. Zatím to stále vypadá, že nejhodnější Indián byl Vinetou. Už jsme si musely od Indiánů oddychnout, a tak jsme přes město Queretaro, kde nám popravili Maxmiliána Habsburkovic, dorazily do Guanajuata, městečko v údolí Siera Madre, kde se těžilo zlato a stříbro. Je chráněné UNESCO pro jeho architekturu a unikátní systém silnic v podzemí a tunelech. Jedinou chybou byla nadmořská výška jak v Tatrách a zima jak sviňa.
Zatím musím Mexiko pochválit jako bezpečný stát, klidně chodím večer i sama. Mechouši jsou ochotní, jen s angličtinou jsou na tom asi jako my. A tak mluvíme španělsky, tj. česky a ke všemu dáváme koncovku los. Někdy to i funguje. Třeba autobusové nádraží je Terminal los autobusos.
Tož adios amigos zdravos los Peldos

24.11.2006 e-mail z cest ...
Z Guanajuata jsme přejely do Zacatecas, kde nás autobus vyplivl překvapivě o půl druhé v noci. Ještě překvapivější byla teplota pod nulou a na autobusáku navíc šíleně táhlo. Byla to kurevsky dlouhá noc! Na sobě jsem měla všechno oblečení, v batohu opuštěně trčely jen náhradní spoďáry a na sedačce jsem seděla zalezlá do spacáku. I s pohorama {promiň Pavle, dárce spacáku}. Vypadala jsem jak zelená housenka a vzpomínala na teplou Sibiř. Gea měla na sobě i rukavice, které veze na zpáteční cestu z Prahy do Brna a že je vytáhne v Mexiku ji nenapadlo. Město bylo krásné s koloniální architekturou, úžasná červená katedrála největší v Mexiku. Jo a žili zde Indiáni Zakatekové.
Pak už jsme se vykašlaly na památky a přes noc jsme přejely k Tichému oceánu, kde si léčíme omrzliny na pláži v městečku Mazatlan. Teplo, slunce, moře a pelikáni. Zdejší indoši se jmenovali Totomarové a místo si uměli rozhodně vybrat. Prataťka Čech by se od nich mohl učit. Zítra zase odjedeme. Ještě moc nevíme kam. To budeme řešit po příchodu na los autobusos.
Všichni vás zdravím a posílám muchos pusos
vaše Peldos

28.11.2006 e-mail z cest ...
Buenos dias Companeros
Z Mazatlanu jsme pokračovaly podél pobřeží do Los Mochis, kde jsme strávily příjemnou noc na autobusáku. Jediný levný hotel podle průvodce zahrnoval i krysy a kurvy, takže jsme si toto 1+kk odpustily. Naštěstí bylo teplo a já se na této cestě propracovávám k usínací dokonalosti, spím kdekoliv a v jakékoliv pozici.
Ráno jsme nasedly na mexickou lokálku a celý den projížděly národní park Baranca del Cobre - Měděný kaňon. Nádherná trať tesaná ve skalách hlubokého kaňonu, které jsou porostlé kaktusy. S přibývající nadmořskou výškou je nahradily borovice a teplo nahradila kosa. Ale pohledy do soutěsky 1860 m hluboko, které vykutala řeka Urique stály za to. Žijí zde indiáni Tarahumarové. Nedostižní běžci, schopní uštvat i jelena. Nás neštvali ani jejich prodavači - stáli se svým zbožím naprosto hrdě u vlaku a nějaké nabízení bylo pod jejich důstojnost. Chodí ve vietnamkách z pneumatik, ale na rozdíl od afrických černochů je mají hezky upevněné řemínky. Vystoupily jsme v Creelu a ubytovaly se v místním hostelu. Spaly jsme jak mrtvoly, přestože s námi pokoj sdílelo dalších asi 10 batůžkářů. Možná to bylo i proto, že pohodlí našich tří postelí nad sebou připomínalo nácvik ležení v rakvi. Sice tu není slibovaný sníh, ale stejně zimos, tak my na to seros a razíme někam lážos plážos.
Adios, všechny vás líbos
Peldos

29.11.2006 e-mail z cest ...
Trocha dobrodrůža
Z Creelu jsme dojely na trochu hlavnější silnici autobusem do jakési díry jménem La Junta. Z té jsme si to chtěly zkrátit stopem, vzali nás dva mladí mechouši, ale jen do další díry s názvem San Pedro. Po cestě vedli řeči, jestli se nám libí mexičtí chlapi a proč ne. Naštěstí nás vysadili dřív, než jsme pochopily, proč se nám mají líbit. Pak jsme chytly stopa - chlapa s pikapem, dvěma dětma a úžasným bordelem na ložné ploše. Hana mohla jít dovnitř a my s Georgínou zůstaly mezi směsí všeho. Měla jsem jednu nohu v hrnku s cibulí, druhou v citrónech, seděla jsem jednou půlkou na autobaterii a druhou na pneumatice. Do toho byla teplota těsně nad nulou, takže jsem operativně vytáhla spacák (Pavle promiň podruhé to zacházení, ale spacák od tebe mi zachraňuje život), zavrtala jsem se a úzkou škvírkou sledovala nádherné výhledy na kopce, skály, údolí. Mučení skončilo po 120 km a dvou hodinách, kdy nás dobrodinec vysadil pro ten den ve třetí díře, přímo v prdeli. Hana, které jsme záviděly, že sedí vevnitř, byla nejzmrzlejší, protože měl celou dobu otevřená okna a taky nejvyděšenější, protože viděla, jak jede. Stopovaly jsme až do tmy, ale už se nic nechytlo. Taky už nebyly vidět batohy a my připomínaly spíš E 55.
Naštěstí jsme našly nocleh, takže jsme pokračovaly druhý den - autobusem do Hermosilla. Měl jet v 10.00, ale když ani ve 13.00 nepřijel, operativně jsme změnily cíl a odjeli jsme do Obregonu, protože do toho autobus přijel. Tehdy jsme pochopily, proč prodávají lístky až po příjezdu autobusu. Byla to pro mě zatím nejkrásnější cesta. Autobus projížděl po úpatí nádherných hor, které se táhly až po hranu obzoru. Okolo byly boční soutěsky kaňonu, borovice a do toho zapadalo slunce, které tvořilo barevnou kulisu. A nad odstíny oranžové vše rámoval černý mrak přicházející bouře. Jely jsme místním autobusem, bez klimatizace a s mechouši. Ten, co seděl za mnou, celou cestu zpíval teskné mexické písně. Tím dotvářel skvělou atmosféru. Jen do té doby, než jsme v noci sjeli s hor, do autobusu vlítlo protidrogové komando, zjistily jsme, že my tři neznalé tety jsme si sedly dozadu k pašerákům. Policajt naprosto nechápal, jen nás slušně požádal o pasy. Hanka se ho naivně zeptala: "Co hledáte?" Užasle odpověděl: "Drogy!" Naše kolegy vytáhly z autobusu, prošacovaly s rukama na kapotě policejního vozu, prohledaly celý autobus, odnesly jeden batoh a jednoho kamaráda nám už nevrátily. A ten za mnou taky přestal zpívat. Jo a to jsem v poledne při čekání na autobus četla v průvodci, že se v bočních nepřehledných soutěskách kaňonu pěstují drogy a vesele jsem se tomu smála. Pak mě smích kapku přešel. Před městem Obregon ovšem stejně Hančin soused lovil kontraband v opěrce sedadla a pak je všechny řidič vysadil už na předměstí.
My jsme z Obregonu operativně přejely ještě do Guaymas, které je až u moře.
Je tu nádherně teplo, slunce a tím končíme s horama. Zítra nás čekají pláže letoviska San Carlos.
V ulicích je vánoční výzdoba, samej sněhulák ve všech formách - nafukovací, plastový, umělý. Jen ze sněhu tu žádnej není. Zaplaťpánbůh.
Opatrujte se a šťastný vstup do adventu vaše Peldice

2.12.2006 e-mail z cest ...
VČEREJŠEK PODLE GEORGINY
Poslední listopadový den byl určen místu Bahia de Kino. Založil ho misionář Kino pro místní Indiány a dnes je to místo dvojí tváře. Přímořská část je výstavní rekreační středisko pro bohaté mechouše a americké důchodce a 10 min vzdálená osada je chudá rybářská vesnice. Vyfoukaný výlet se příliš nepovedl. Vzteklý, už téměř zimní vítr nás zahnal na večerní autobus zpět do Hermosilla. Rozběhly jsme se do vyhlídnutého hotelu Royal. Název honosný a skutečnost - no jak to popsat. Už pár metrů před hotelem stály příliš rozkročené ženy a v recepci, spíš na příjmu, platil pokoj totálně opilý kunčoft, který si vedl cosi ženského pohlaví, které krmil z polystyrenového talíře. Chtěly jsme se dát na ústup, ale povzbudil nás úsměv mladé, statné policistky v rohu místnosti. To všechno zůstalo dole a pro nás byla rozhodující nízká cena, kobka na vlastní klíč, měkké postele a vařící voda v koupelně. Prach jsme spláchly z placatice tequily rovným dílem. "Ležíš mi v Mexickém zálivu", hájila mapu Pelda. Georgína odvětí: "A nemohla bych ti ležet někde jinde, nejraději na sever od Brna střed, za konečnou jedničky v Řečkovicích?" "Tam mně ležet nemůžeš, protože nemám k dispozici onen kladolist." Pít už nebylo co, takže sbohem rozume do prosincového rána. GEORGINA

P.S. Já si nestěžuju. Na pláži jsem našla lebku pelikána a večer na nás v hotelu nikdo žádné služby nepožadoval. A dnes jsem se opalovala. Na to že je prosinec, dobrý, ne? Pelda

2.12.2006 e-mail z cest ...
APETITO
Mexická kuchyně je super. Není to žádný držkopal, jak si představujeme, ale na stole je vždy spousta pičičáren na dochucení, okořenění a případné rozohnění pokrmu. Taky je tam zelenina a ovoce. Někdy tápeme, co které bobule vůbec jsou. Španělské názvy nám v identifikaci moc nepomáhají. Stejně tak občas musíme nejdřív obhlídnout od domorodců, jak se co jí. Třeba nezralé pistácie se nasypou do kelímku, posolí, pokapou citronem, případně kečupem a pak se po jedné vytahují, jádro se sní, slupka vyplivne libovolným směrem. Výsledkem je zaneřáděné okolí o poloměru doflusu, zapatlané ruce a v puse chuť, jako když mrtvému cumláte nos. Ale posolenej. Pro mě, která si doma dá tři brambory a z toho ji čtyři zbudou, je největším kladem mexické kuchyně absence příloh. Vše se dává na nebo balí do slabých kukuřičných placek tortil, které já miluju i samotné. Pivo pijeme La Carveza del Pacifico a vyrovná se českému. To všechno by bylo v pohodě, kdyby se nám při hektických přesunech občas nestalo, že nestihneme nebo nezvládneme nakoupit a pak při mnohahodinové jízdě rozpočítáváme sušenky nebo dělíme poslední housku na třetiny. A když k tomu ztvrdneme někde bez noclehu, vzpomenu si na pověstný Batličkův pohled, když v patnácti utekl do Argentiny: "Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se skvěle, Ota."
Takže: Občas nemáme co jíst, občas nemáme kde spát, máme se skvěle. Pelda

7.12.2006 e-mail z cest ...
Hola Senoritas a Cabaleros
Poslední zprávy z Mexika. V sobotu jsme opustily Hermosillo. Když jsme odcházely z bordelu se svýma obříma batohama, koukali na nás, že takto "sbalené" baby ještě neviděli. Po zastávce v Santa Ana jsme nočním autobusem jely skoro 900 km až do Tijuany. Plánovaný spánek se nekonal, protože před námi skákalo řvoucí dítě a když náhodou sklaplo, lustrovali nás vojáci, hledající drogy, lidi nebo kýho čerta.
V pohraniční Tijuane se Georgína oddávala svému nakupovacímu orgasmu, Hana nakupovala dárky domů s mučednickým výrazem a já jsem to nějak přežila.
S Bráchou jsme si dali sraz před pivovarem, který zařizovali čeští sládci a kam trefim. Celé dopoledne v teple, větru a prachu jsme se těšily na chladnou rezatou vodu, takže když jsme narazily na zavřené dveře, byla to pro nás horší zpráva, než že je okolí města v plamenech a projíždějící kolony hasičů jsme sledovaly naprosto apaticky. Naštěstí náš osvědčený průzkumník Georgína vyšmátrala za rohem prodejnu a kýženou tekutinu přinesla. Brácha nás zastihl sedící na schodech před zavřenou hospodou, v rukách lahváče a mexičtí bezdomovci nás již kolegiálně zdravili.

Od pondělka jsme tedy zpět ve Státech. Hanka s Georgínou zakotvily u Rema a Kotěte, kteří nachystali přivítací hostinu. Já jsem u Taťky, Petry a Bráchy, kteří se mě snaží vykrmit na předmexickou váhu. Všechno oblečení je mi velké, bohužel včetně podprsenky. S přibýváním to nebude tak rychlé, protože máme program dne zaplněný do poslední minuty. Brácha s Petrou bydlí asi 400 metrů od mořského zálivu a ještě jsem tam nestihla dorazit.
S Taťkou jsme byli v úterý v Přírodovědném muzeu, což bylo suprové. Nejlíp jsme se cítili mezi fosíliema, které se v moři proháněly před 75 milióny let. Konečně jsme byli někde nejmladší. Potom jsme šli do Vědeckotechnického. To není muzeum jen na koukání, ale je naučné a vše je tam na vyzkoušení. Tam nás sebevědomí přešlo, protože párkrát jsem se svoji angličtinou nechápala princip a museli jsme počkat, až si k zařízení sedne nějakej fagan a obkoukat, co jak se má dělat. Je tam vysvětlená veškerá fyzika i chemie. Můžete si zalomit světlo, polarizovat ho, udělat si barevné stíny, točit se spirálou DNA, vyzkoušet radar, udělat vlnu [světelnou, radiovou, zvukovou, mořskou] a pozorovat princip jejich šíření, udělat zemětřesení a zjišťovat, kolik má stupňů a co to provádí s mostem a spouuuuustu dalších parádiček. To by se to učilo! Za nás když učitel dovalil z kabinetu globus, tak to byl výkřik techniky. Včera jsme díky našim skvělým průvodcům [P&P] stihli dokonce tři akce za večer - parádu starých automobilů v El Cajon, vánoční show s vodotrysky u kasína Vijanas a projížďku čtvrtí, která má největší vánoční výzdobu. Bylo to úžasné, Taťka se jen křižoval při představě spotřeby elektriky, já při pohledu na sněhuláky v nadživotní velikosti, naštěstí plastové nebo nafukovací. Tady je přes den na tričko a kraťasy, večer na svetr [v mém případě dva].
Na závěr ta nejkrásnější, nejmilejší a nejdůležitější zpráva - Bráchovi a Petře se příští rok narodí holčička!!!! Zatím má podle ultrazvuku půl kila a jméno ještě nevybrali. Já si myslím, že universální jméno jejich rodiny Petra by bylo docela dobrý, já bych zavolala: " Péťo!" a přišli by všichni tři. Nebo by se spíš na mě všichni tři vykašlali.
Takže vás zdraví naše pětka ze San Diega : Áda [Taťka], Pelda, Petr, Petra a Petra-prenatálek.

12.12.2006 e-mail z cest ...
Víno - zmrzka - zpěv
Sobotu 9.12. jsme zahájili ochutnávkou vína a prohlídkou sklípku vinic v Escondidu u San Diega.Vína byla skvělá, ale já jsem se krotila, protože jsme pokračovali ke kamarádovi - Zmrzlinářovi, u kterého jsem si v opilosti na potlachu objednala rumovou zmrzku. Ta byla výborná a navíc měl kamarád nachystanou úplnou hostinu. Taky má na 'zahrádce' 200 pomerančových stromů, které jsme mu částečně pomohli sklidit. Přijeli i kluci z Čech, kteří tu končí svoji popotlachovou cestu. Měli s sebou nástroje a naprosto báječně hráli. Paddy ihned pochopil, proč stále loudím staré trampské písničky, tak brnkali Ascalonu, Bílé skály a další kotlíkovky a Taťka nábožně koukal, zpíval a byl v sedmém trampském nebi. Ještě večer se usmíval ze spaní. A to jsme potom stihli ještě narozeninovou párty u jiných kamarádu, kde se sice také hrálo, ale to už nebyly ty taťkoviny.
Pa Pelda

12.12.2006 e-mail z cest ...
Pečení cukroví
V neděli 10.12. jsme s Petrou od rána pekly cukroví u kamarádky Lenky. Akci jsme zahájily frťanem rumu a takto navnaděny jsme pak už vybíraly jen cukroví s touto ingrediencí. Například Lenka i Petra měly recept na nepečené koule. Posuzovaly jsme: "Lenka tam má napsané trochu rumu, Petra tam má hodně rumu, ten bereme." Těhotná Petra nám jen záviděla a my s Lenkou byly namočené jako ty rozinky. Chlapi zatím procházeli Gun shou - prodejní výstavu zbraní. Naštěstí nic nekoupili, tak snad i domů doletíme dobře. Večer jsme se všichni sešli na Mikulášské besídce pro české děti. Brácha dělal Mikuláše a moc mu to slušelo. Jen se při jeho výšce a s mitrou nevešel do dveří. Petra měla dělat anděla, ale ta se nevešla do kostýmu a ani křídla by tu mezeru vzadu nezachránila. Zatím mě Vánoce nějak neberou, připadá mi to neskutečné v tričku pod palmama.
Příjemné Pečení, Případně Předvánoční Poklízení Přeje Pelda

12.12.2006 e-mail z cest ...
Vidina bohatství
Je pondělí 11.12. večer a s Taťkou vyjíždíme do Las Vegas. Ale ne jako normální lidi. Jedeme s kamarádem Honzou Kafkou obrovským náklaďákem - truckem a vezeme náklad pojízdných vrat. Snažíme se být užiteční, takže už umíme odpojit a připojit přívěs a já navíc otevřít a zavřít ledničku. Spát budeme všichni v autě. To všichni zahrnuje i fenu německého ovčáka Astu. Já mám s Taťkou rezervaci na postel. Taťka je nadšen, jakou jedeme obří obludou. Řídit bych ji nechtěla, ale uvnitř je to super. Jak vidíte, mám i internet. Jenom tu není záchod, takže se kapku bojím, jestli mně bude Honza zastavovat na čůrání. Zatím tvrdí, že jo, ale současně připravil velkou plastovku od vitamínů se širokým hrdlem. Snad nebude potřeba, Honza je srandista. Nezapřou se geny, jeho táta byl známý komik Arnošt Kafka. Dopoledne jsem Honzovi volala, že děláme sekanou, tak až pro nás přijede, bude oběd. Honza mi odpověděl: "Sekanou, to je skvělý! Já jsem si teď dal něco do huby, ale to hned vyplivnu."
Zatím s čůráním není problém, protože jsme po hodině jízdy skončili na dálnici při převažování. Měli jsme velkou váhu na zadní nápravu. Musel přijet kolega a něco nám ubrat. Pokuta byla jen 70 dolarů a my pokračujeme v jízdě do města hříchu a peněz a posloucháme Honzovy historky ze života. Kdybychom se dlouho neozývali, tak jsme s Taťkou v Las Vegas vyhráli a máme jiné starosti.
Loučí se horký kandidát na milionáře Pelda

12.12.2006 e-mail z cest ...
Pokračování
Tak to s čůráním vypadá nadějně. Honza vyhlásil první ZÁCHCÁVKU. Je čtvrt na půlnoc.Brou Pelda

13.12.2006 e-mail z cest ...
Výlet s trakařem
Úterý večer s krásným datumem 12.12. a my odjíždíme z Las Vegas opět bohatší jenom o zážitky. Ale ty se někdy nedají zaplatit. Ráno jsme vyložili náklad a v zázemí pro truckaře jsme šli udělat ranní hygienu. Já to tam obešla aspoň čtyřikrát a pořád nacházela všechna zařízení jen pro chlapy. Musela jsem se zeptat a jít na záchod do bufetu. Honza se smál, že přece trakaři jsou jen chlapi nebo teplý ženský. Ale zato jsem v bufetu dostala kafe a černoch byl po ránu z ženské zákaznice tak paf, že ho nechtěl zaplatit a dal mi ho za úsměv. Zubila jsem se hodně a dostala kafe i pro Taťku. Byla jsem tam fakt jediná ženská a i Taťka s Honzou byli vyjímeční chlapi - všichni ostatní měli dlouhé vlasy a velké břicho. Ihned jsme se to snažili napravit a šli posnídat do bufetu stylu Sněz co můžeš. Za 8 dolarů můžete sežrat z vystavených jídel, co se vám do břicha vejde. Ani to nebudu popisovat, co jsem splácala. Prase by se mohlo stydět. Pak jsme s Taťkou vyrazili po kasinech. Nehráli jsme, ale sledovali novinky. V kasinu Paříž jsme vyjeli na Eifelovku a fotila jsem Las Vegas v západu slunce, v Benátkách jsme obdivovali gondoly a jejich zpívající převozníky, ..... prostě paráda.
Honza nám nakázal jít na novinku, která je v kasinu Tropicana a to jsou mumie. Vzdorovala jsem, ale povídal, že to jsou fakt zajímavý mrtvoly a ještě v bufetu nám kladl na srdce: "Žerte, ať máte na mrtvolách co zvracet." Měl pravdu. Naštěstí jsme tam vyrazili až večer, když jsme měli částečně vytráveno. Představte si, že to jsou takové zvláštní preparáty, pokusím se to popsat. Do mrtvýho [teda doufám, že ne do živýho] člověka něco napustí tak, aby zůstaly třeba jen nervy. Všechno ostatní na něm rozpustí nebo odstraní a pak tam stojí jenom nervstvo jako člověk. Další jsou cévy, další šlachy, nebo taky srdce a plíce a plíce kuřáka a plíce s rakovinou. Bylo to děsně zajímavý a současně děsně morbidní. Koukněte na galerii na webových stránkách: http://www.tropicanalv.com/ent_bodies.asp. Jo a ty preparáty stály navíc v pozicích jako tenista, diskobolos, basketbalista... no šílenost. Vrátili jsme se do trakaře dost unavení. Taťka i víc než dost. Teď nám naložili prázdné láhve na džusy, které povezeme do Fontany. Ta je kousek před Los Angeles, kde potom naložíme mexické koření a to zavezeme do San Diega. A to už bude konec výletu. Před chvílí jsme pohrdli nabízeným hotelem, protože tam můžeme spát ještě někdy, ale v trakaři asi už ne.
Tím pádem se s Taťkou uložíme zase na "lžíce". Víte, jak do sebe zapadnou lžíce, tak my spíme na té palandě pro jednoho řidiče. Auto nikde nezamykáme, Asta zůstává na stráži.

Honza je v neustálém fofru, protože za pochodu manažeruje své další řidiče, takže má za uchem mobil, kterým stále něco řeší. Už jsme si zvykli, ale Taťka přiznal: "Já vždycky nevím, jestli mluví na psa, na mě nebo telefonuje." Když jsme dopoledne seděli na jídle, Taťka mu napočítal od rána 32 hovorů.
Všem v Čechách i jinde posílá trakařskou pusu Pelda

13.12.2006 e-mail z cest ...
Směr Los Angeles
Slunečné středeční ráno 13.12. a my už jsme vyložili plastové flanděry. Já jsem zatím vyastila venču, teda vyvenčila Astu a teď už zase válíme na el ej. Honza mi slíbil kapku projet město a to mi asi bude stačit. Zrovna L. A. není moc k prohlížení a já ho už párkrát viděla.
Vypadá to, že se dnes večer vrátíme do San Diega. Snad si od nás Brácha s Petrou dostatečně oddechli a hlavně doufám, že už vymysleli jméno pro neteřinku.
Pa a já jdu zase chlapům číst vtipy ze svého CD.
Trochu sluníčka posílá Pelda

13.12.2006 e-mail z cest ...
Pokračování
- Projížděli jsme okolo hor vysokých přes tři tisíce metru. Byl na nich sníh. Brrrrr. Prý tam jezdí ze San Diega lyžovat a je to přes dvě hodiny jízdy.

- Už jsme v L. A. a máme naloženo koření. Ve skladu to úžasně vonělo! Ještě štěstí, že máme zbytek sekané a já jsem ji udělala dost pikantní.

- Stáli jsme na parkovišti, Honza šel dozadu [do slipru] na internet hledat [loudovat] a domlouvat náklady pro své řidiče a já jsem si sedla za volant. Cejtila jsem se doooost důležitě. Vedle couval jinej trakař, stáhl okýnko a něco na mě volal. Nevěděla jsem vůbec, co chce, tak na něj česky volám: "Já ti vůbec nerozumím." A on na mě česky: "Jestli byste mohli popojet." Kluk z Chicaga, ale je tu načerno, takže nejmenuju.

No a teď máme už poslední část cesty, musím si ji vychutnat. Pak mi Honza zase sebere nouťase i s internetem.

Doufám, že někdy Brácha s Petrou stáhnou fotky ze svého digitálu a já vám nějaké obrázky pošlu. Já osobně musím fotit na svůj historický automat a připadám si jako idiot. Vždycky, když při posunu filmu zavrčí, všichni digitálníci se na mě podívají s pohrdáním. Nojo, mého krásného foťáku si užívá nějaký rusák [ukradli nám ho v Moskvě]. Měli jsme přijet až zítra, takže se utěšuju nadějí, že pro nás Brácha na večer nemá program a my budeme mít mimořádně volno. Zítra večer už je naplánováno divadlo. A to nám určitě vyčte, že jsme se včera ulili nějaké akci. Jo, Amerika není žádná lehárie! Někdy se musím podívat do New Yorku, jestli Socha svobody má v ruce opravdu pochodeň a ne bič. To by sedělo víc. Ale hlavně, jak furt říká Honza, že jsme "hepy protože je všechno oukej".
Zdraví HappyBusyPelda

PS. Honza sehnal cibuli z Quincy za tolik a tolik dolarů a tolik kilometrů, ale musí mít rífr a nechce poslat řidiče přes hory, protože hlásí storm a vůbec je to příšerné. Já myslela, že jen kroutí volantem.

14.12.2006 e-mail z cest ...
Další ...
Další a pro dnešek poslední - mám novou závoznickou kvalifikaci, sedím na místě spolujezdce, na kolenou mám notebooka a na internetu refrešuju loudy. Honza zatím houlduje na svých dvou founech a nechává mesidže broukrům. Našla jsem vánoční stromky ze Sakramenta. Prý je to dobrý, není to taková čipárna jak ta cibule a je to blíž. Mezitím drajvujeme v el ej v trafiku a ve volných chvílích čtu džouky. To je blázinec tenhle bussinec. Taťka jen kroutí hlavou a zblble opakuje: "No problem."
Jedeme podél pobřeží, kde úžasně zapadá slunce. Jenže není čas na kochání.
Gud baj Phelda

20.12.2006 e-mail z cest ...
Kultura muší bejt
Další zprávy ze San Diega k 18.12.2006
Ve čtvrtek jsme byli za kulturou. Brácha dokonce nasadil sako. Divadelní hru "Hank Williams: Lost Higway" napsali Randal Myler and Mark Harelik, ale moc si vymýšlet nemuseli. Život Hanka Williamse byl natolik bouřlivý, že by vydal na několik her. Samozřejmě jsem ho znala jako country zpěváka, ale vůbec jsem netušila, že to vzal všechno tak rychle. Umřel v pouhých 29 letech a dost mu v tom pomohl alkohol, drogy, morfin... Než začalo představení byla jsem skeptická, jak můžou herci zvládnout jeho písničky a já tam šla vlastně kvůli nim, protože anglickému textu jsem rozuměla jen z části [velmi malé části]. Teď mohu prohlásit, že před herco-zpěvákama smekám, provedení perfektní a zpěv i nástroje taky. Po představení říkala zpěvačka, která hrála jeho manželku, že bylo nejtěžší naučit se zpívat falešně. Tak to by zase nedělalo vůbec žádnej problém mně. Představitel Hanka Williamse - Van Zeiler je za to nominován na divadelní cenu.
Pátek jsem si užívala s kamarádkou Lenkou v galerii s fotkama zvířat a přírodou. No něco úžasnýho!!! Lenka má taky focení jako koníčka, tak jsme si předem dělaly srandu, že jdeme omrknout konkurenci, ale to nás přešlo. Nesaháme autorovi ani po kuří oko. Podívejte se na www.mangelsen.com.
V sobotu jsme zase pekly to blbý cukroví. Já před předvánočním blbincem ujedu do Emeriky a pak tady matlu rohlíčky a koule. Taky jsem notně držkovala, ale s holkama byla skvělá sranda, takže jsem to brala jako relax. A aspoň jsme si oddechly od pánské poloviny naší výpravy. A mohly jsme je pomlouvat.
V neděli jsme byli se známýma na obědě. Pozvala nás kamarádka Češka, s kterou jsme si daly před půl rokem tři úkoly. Z toho dva jsme nesplnily [naučit se řídit a angličtinu] a ten třetí jsme zapomněly. Její přítomní manžel, tchýně a synovec Amíci, ale naštěstí velice sympatická frakce. Večer se loučili kluci, kteří sem dojeli z potlachu a pozítří odlétají do Čech. V domečku, kde kluci dočasně bydleli a jehož majitel je naštěstí v Japonsku, se sešlo asi 20 lidí, z toho polovina hudebníků a druhá polovina příznivců hudebníků. Zpěvy skončily někdy v jednu v noci a moc neradi jsme se loučili. Já se loučím nerada vždycky, natož s lidma, které mám ráda. Ale zvládla jsem to hlavně díky tomu, že kamarád Zmrzlinář dovezl šestilitrový kbelík rumové zmrzliny jen pro mě. I když jsem se rozdělila se všemi, ještě máme polovinu v mrazáku. Včera jsem si do ní přidávala i trochu láku navíc, abych při loučení nebrečela. Dnes si ji dáváme s Taťkou do kafe.

Jinak mám na vás všechny prosbu - vypisuju výběrové řízení na jméno neteřinky. Nás napadají samé blbosti a když náhodou něco rozumného někoho napadne, tak to zase neprojde u opoziční strany. Máme jedinou podmínku, aby bylo použitelné a nešlo moc sprčit jak v češtině, tak angličtině. Těším se na vaše nápady.

Všechny vás doma zdravím, objímám a líbám
Pelda

20.12.2006 e-mail z cest ...
Ahoooooj
Zdravím při úterku 18.12.2006.
Včera se povedla dobrá akce. Večer jsme vyrazili, Já s Taťkou opět nevěda kam, Za rohem stál kamarád se svým firemním autem. Ale to opět není normální auto. Má totiž firmu s limuzínama, v kterých vozí celebrity odněkud někam, případně odnikud nikam. Petra u něho pracuje, on je i kamarád kamarádů, kteří tu zítra končí, takže nám uchystal s Petrou překvapení. Vzali tu jejich nejdelší, jak říká Taťka "housenku", a to jedenáctimetrovou. My čtyři jsme nastoupili a jeli pro kluky. Donutili jsme je vzít s sebou hudební nástroje, takže potom nás jelo sedm v poloprázdném autě se svítící a měnící se oblohou a se svítícím barem. Postupnou likvidací jeho obsahu jsme se rozsvěceli i my a zpívali tématicky vhodné písně jako třeba Hvězdičky vzplály... Čtyři bytelný kola má náš proklatej vůz... Kočárem mým je vagón uhlí.
Zajeli jsme do další z vánočně vyzdobených čtvrtí, kterou jsme pomalu prokroužili a představovali jsme si, jak si ostatní lidi říkají, co to přijelo za prachaté magory v limuzíně. Jelikož jsme od dalšího kamaráda potřebovali převzít CD, které měli vézt kluci do Čech, jeli jsme k němu. Shodou okolností u nich byl další pár Čechů. Když všichni čtyři vyšli před dům, kde parkovalo obří hogo fogo fáro a ze dvířek znělo: Před chajdou až oheň bude plát... všichni stáli tak ztuhle, že mohli představovat živý betlém. Remo by dělal Ježíška, protože si možná i cvrknul do plínek. Ale brzo jsme je z letargie probrali, donutili Rema vzít kytaru, všechny naložili a jelo se dál. Tím pádem nás už v autě bylo jedenáct lidí, dvě kytary, jedna mandolína. Dvě místa k sezení zůstala neobsazená a řidiče nepočítám. V téhle sestavě jsme kroužili nočním San Diegem, hoblovali staré kotlíkovky a říkali si: "To je čundr!" Mně to připadalo tak absurdní, že jsem se musela neustále smát a konzumovaná whisky mi v tom vydatně pomáhala. Tohle snad ani na osadě nemůžu vykládat, nebo nás vyloučí.

Dnes jsme s Taťkou prolezli v přístavu lodě a ponorku, které spadají všechny pod Maritime Museum nebo taky www.sdmaritime.org. STAR OF INDIA je stará plachetnice z roku 1863, která vozila zboží z Indie. BERKELEY je kolesový parník z 1898. SURPRISE je replika pirátské lodě z 18. století a natáčel se s ní film "Master and Commander" .Je v ní ukázka pirátského zázemí, včetně pirátského pokladu a lodních krys. B-39 Sovětská útočná ponorka. Ta se Taťkovi líbila nejvíc, všude bylo spoustu hejblátek, strojů, přístrojů, torpéda... Mně se líbilo, že před vchodem byl otvor a u toho nápis s prosbou pro návštěvníky, aby si každý vyzkoušel, jestli se do ponorky vejde. Nevím, co by dělali, kdyby se jim nějaký ten americký tlouštík v ponorce zašprajcnul. A ještě by je určitě soudil.

Štědrý den budeme mít už v pátek, protože pak odjíždíme a budeme se vracet až po Novém roce. Já a Taťka jsme v téhle společnosti bez hlasovacího práva a tím pádem zatím ani nevíme, kam jedeme. Ale Brácha s Petrou umí udělat překvapení, takže jsem klidná a nedočkavá. Jedině v případě, že by okolo silnice začal být sníh, okamžitě vystupuju a vracím se třeba stopem.

Všem do Čech posílá námořnicko-ponorkový pozdrav Ahoooooj
Pelda

22.12.2006 e-mail z cest ...
Letos naposled
Asi poslední letošní pozdrav - při pátku 22.12.2006, ale pro nás Štědrý den.

Včerejšek jsme s Taťkou strávili v Sea Worldu [seaworld.com]. Přebíhali jsme z show s kosatkama na show s delfínama a z ní na show se sea lionama [uz zase nevím, jestli je to lachtan nebo tuleň, asi lachtan, měl rozdvojenej ocas], projeli jsme skleněným tunelem pod žralokama, hladili si delfíny, fotili plameňáky, shlédli tříprostorový film a duchovi majáku, u mořských vyder se Taťka divil, že spí na zádech a ani nechrápou... Oba jsme tu už několikrát byli, ale tohle je něco, co neomrzí nikdy. Na podrobnější popisy se můžete mrknout do Keců knižních, když jsem tu byla s Karlem nebo minule s Taťkou, teď už vás tím nebudu unavovat. Většina show se průběžně mění a tentokrát se změnila i show s kosatkama a to neplánovaně. Před dvěma týdny stáhla jedna kosatka svého trenéra pod vodu. Naštěstí ne na dlouho a neutopil se, ale bylo to tak překvapivé, že vynechali z programu všechny výstupy, kde lezli krotitelé ke kosatkám do vody, jezdili na nich, plavali s nima a vyváděli další věci, jako by kosatky snad byly domácí mazlíčkové. A ony ne.
Večer jsme byli všichni u mormonského kostela na koncertě. Mormonský sbor zpíval před kostelem vánoční písně, okolo byly svátečně nazdobené a osvětlené palmy, betlém a bylo to moc krásné. Mně všechny mormonský kostely připadají tak pravidelné a bílé, jako by byly vystřižené z papíru. Mormoni musí do kostela chodit v bílém oblečení, proto je před kostelem převlékárna. Nikoho jiného do kostela nepustí, takže my nevěřící psi můžeme jen tušit, jak to tam vypadá. Když jej dostavěli, byl pár dní do vysvěcení otevřen i pro veřejnost. Kamarádka říkala, že to uvnitř není jako normální, vysoký kostel, ale je rozdělen jakoby na místnosti, které slouží vždy speciálnímu účelu - pro svatby, pro výuku dětí a vymývání jejich mozků, atd. Večer je tu už dost chladno a mně včera byla značná kosa, takže jsem nevydržela sedět a hlásila Bráchovi, že se jdu projít ke kostelu. Brácha mě varoval: "Bacha, mají tady všude náboráře, budou se tě snažit přesvědčit." Ujistila jsem ho, že pokud mě bude někdo přesvědčovat o čemkoliv v angličtině, zaručeně neuvěřím. Měl pravdu, náborář byl hned za rohem, mladej, hezkej, ale po mojích pár českých větách to vzdal. A já stejně bílou barvu nemám ráda.

Dnes Taťka dělá bramborový salát, mě čeká ryba v mrazáku. Zatím jsem uklidila pod stromečkem a pod nazdobenou palmou v pokoji, kdyby náhodou přišel Ježíšek, aby si měl kde odložit dárky. Díky kamarádce Lence, která se mnou minulý pátek trpělivě jezdila po obchodech, máme i něco my pro Bráchu, Petru a neteřinku. Jako zlatý hřeb programu se dozvědí o těchto stránkách, takže to je ode mě možná poslední pozdrav nejen letos, protože mě uškrtí.

Všem přeji krásné Vánoce a bohatého Ježíška, který vám přinese obrovskou náruč dárků - v jednom bude Pohoda na celý příští rok, v dalším Spokojenost šitá na míru, ve třetí velikánské krabici bude Láska, v malé lahvičce kapka Štěstí, vedle nechá ležet pytel Zdraví... a v tom posledním balíčku, ať najdete To, co si přejete vy sami. Ahoj v příštím roce.
Marta

PS. Před pár dny jsem ve sprše na pláži našla přívěsek - zlaté srdíčko. Nejprve moje hamižné Já zajásalo a přívěšek jsem zvedla. Když jsem ho držela v ruce, kovově zastudilo a mně došlo, že nepotřebuji srdce ze zlata, ale potřebovala bych jedno živé, které by tak trochu tlouklo i pro mě. Tak jsem to zlaté položila na umyvadlo a hledám dál. Ale už ne ve sprše na pláži :-)

4.1.2007 e-mail z cest ...
Byly bílý sračky....
... ale naštěstí v Grand Canyonu a kombinace bílého sněhu a červených skal byla tak úžasná, že jsem ani netlamovala. Ovšem po pořádku.
Na pátek 22.12. naši Ježíškové vyhlásili Štědrý den. Taťka měl na starosti salát a já rybu. Asi proto, že jsem Pelikánová. Dárků jsme dostali tolik, že jsme s Taťkou nemohli vstát z gauče zavaleni dárkovou lavinou. Výčet by nějaký ten kilobajtík zabral takže jen stěžejní. Pro mě foťák s parádně velkým displejem pro slepce, s nápovědou pro blbce [po zapnutí mně i říká, ať si sundám krytku objektivu] a s 12x optickým zoomem. Pro Taťku přenosný DVD přehrávač. Zatím se s ním učí zacházet a těší se, jak bude na srazu důchodců promítat fotky. A hlavní výsledek dárku pro naše manžele - NEZABILI MĚ. Naopak byli Brácha i Petra webovým stránkám děsně rádi. Ale to bylo tím, že je pro nedostatek času neviděli a tak nezjistili všechny zveřejněné pomluvy. To přijde.
Za sobotu jsme dojeli do arizonské Sedony, kde jsem na sebe večer navlékla všechno oblečení, včetně bráchovy péřovky. Zachraňoval mě na pokoji v hotelu plynový krb a druhý den v neděli za sluníčka to bylo lepší. Asi o jeden svetr. Ježíškové pro nás měli další překvapení - let nad Grand Canyonem. A tak jsme s Taťkou na Štědrý den kroužili po modré obloze nad divem světa a z překrásné scenérie se nám tajil dech. Fotky sice napoví, ale obrázky, ani slova, ani kamera to nedokáží popsat. To se musí zažít. Nikdy mě nenapadlo, že se sem ještě někdy vrátím, natož v zimě, kdy jsou podle mě výhledy mnohem úžasnější. A proto, čistě mezi námi, vám všem bych pod stromeček přála takového Bráchu a švagrovou jako mám já. Někdy se mi chce brečet dojetím nad tím, co pro nás všechno dělají a s jakou láskou a radostí. Ale pssssst, před nima ani muk. Já si jim to řeknu sama.
Další den bylo pondělí, první vánoční svátek, modrá obloha a my si zopakovali Grand Canyon, tentokrát všichni a po svých. Nemohli jsme se nabažit výhledu a já focení. S Petrou jsme si kradly záběry scenérií, Brácha natáčel na kameru a Taťka nám trpělivě držel tu klobouk, tu bundu, tu futrál, tu odháněl turisty lezoucí do záběru a vůbec byl naše nepostradatelné zázemí. Viděli jsme film o životě indiánů Anasáziů před staletími v kaňonu, o sjíždění jeho vod majorem Powellem před dvěma staletími... Odjížděli jsme za tmy a já už bez paměti ve foťáku, neb jsem přiložených 256 MB vyflákala na scény a bylo mi líto, kteroukoliv smazat. Jeli jsme pomalu, protože Brácha v Kalifornii trapně nedává na auto zimní pneumatiky a za druhé jsme včera večer viděli u silnice obrovskýho jelena a zrovna jsme na jelení guláš neměli chuť.
Během úterý jsme přejeli do Phenixu k dceři našich známých z Kanady. Mají velký dům ve stylu puebla na okraji města sousedící s indiánskou rezervací kmene Pima a na zahradě kaktusy včetně saguarových obrů. Já jsem z nich byla unešená a to mi nedošlo, že pokračujeme do Tucsonu, kde je přímo saguarový park. Ale než jsem se do něj dostala ještě uběhlo pár dní. U těchto známých taky Brácha s Petrou poprvé viděli alespoň v rychlosti svoje webovky. Brácha mě při uveřejněných fotkách z mládí držel pod krkem, ale něžně, a Petra se smála. Má kliku, že její fotky z mládí nemám.
Středa byla významná tím, že mně Ježíškové zastavili u obchoďáku a já si mohla koupit dvě gigové karty do foťáku. Po instalaci první mi foťák nahlásil, že s tímhle rozlišením zvládne asi 650 fotek. Taťka se pochybovačně ptal: "Vystačí ti to do odjezdu?" a pak sám sebe uklidnil: "Vždyť máš vlastně dvě." Takže jsem na indiánských památkách Casa Grande vůbec nemusela šetřit a když začalo slunce zapadat za kaktusy nastaly úplné fotografické orgie. Naštěstí je Petra stejný šílenec, takže Brácha s Taťkou čekající v autě nenadávali jen mně. Casa Grande Ruins National Monument je zajímavý tím, že to bylo indiánské sídlo v naprosté rovině. Den předtím jsme byli v Montezuma Castle, což bylo klasické indiánské sídlo pod skalním převisem a proto nás dnes Casa Grande tolik překvapilo. Ve španělštině to znamená Velký dům a vědci se dohadují, že to byla možná indiánská hvězdárna, protože slunce svítí do některých oken někdy a nějak.
Večer jsme dojeli ke kamarádum v Tucsonu, kde jsme příjemně strávili čtvrteční liják v teple krbu, sledovali, jak se blízké hory mění na bílou, pouštěli stylové písně jako třeba "...my čekali jaro a zatím přišel mráz..." a střízlivěli po večerní uvítací pařbě.
V pátek jsme si vyprosili alespoň sucho a trochu slunce, protože v leteckém muzeu v Tucsonu je většina exponátů venku. Je největší na světě a jen na hřbitově letadel jich je 5000. Pro Taťku to byl neuvěřitelný zážitek. Nakonec i pro mě a Petru, přestože jsme si v 10 ráno při vstupu šeptaly: "Co tady budeme do pěti dělat?" No a v těch pět nás při zavírání museli vyhánět.

Na sobotní výlet s námi jeli i hostitelé. Kamarád zvaný Ruka, jeho žena Jarka a syn Jakub zvaný Franta. Vzali jsme to přes pistolnický Tombstone, kde jsme sice už byli, ale tentokrát jsme se mrkli i na šibenici. Bez zhoupnutí. V horském městečku Bisbee jsme jeli do měděných dolů vláčkem, který docela drncal a všichni jsme se báli, aby se nevyklepalo miminko. Ale vydrželo. I návštěvu u manželů, kteří se živí lovem chřestýšů a výrobou ozdob z jejich mrtvol. Okolo domu mají něco jako uspořádaný smeťák nebo sbírku nalezených věcí. S Petrou jsme dělaly stylové obrázky, dokud těsně před západem slunce mně nedošla ve foťáku baterka a Petře paměť. Moje karta se Petře do foťáku nehodila, takže nás chtěl Brácha uškrtit obě a zachránila nás až tma. A všechny nás zachraňoval večer svařák, protože mrzlo a my přijeli vyklepaní jak ze Sibiře. Co kecám, na Sibiři mně bylo vedro. Na rozdíl od Arizony.
Ale ráno moudřejší večera a v tomto případě i modřejší. Nedělní silvestrovskou procházku pod modrou oblohou jsme v tričku absolvovali po Saguarovém národním parku a já jsem se těch nádherných starých kaktusů nemohla nabažit. Saguaro roste asi 60 let, než vyhodí první boční výhonek [nevím, jestli můžu u kaktusů říct větvičku] a další nejdřív za 7 let. Některé kolosy jsou staré třeba 400 let. Ve čtyři odpoledne jsme si u Ruků připili na kamarády z Čech, kde už byl Silvestr. Za hodinu na kamarády z Anglie, pak z východního pobřeží USA... o půlnoci konečně na opravdovskou arizonskou půlnoc a v jednu v noci na kamarády se San Diega, protože Arizona má o hodinu posunutý čas. Na kamarády z Havaje nám už nevydržely síly ani kořalka. Ale máme to teď skvělý - my chlastáme a ráno zvrací Petra.
V pondělí na Nový rok jsme si udělali procházku do pouště. Ruka s sebou vzal svůj colťák a tak jsme stříleli v poledne místo o půlnoci. S těžkým srdcem jsme se odpoledne loučili s kamarády, kteří se o nás starali, jako bychom byli vlastní rodina. Všechny jsem objala a nejraděj bych poobjímala i kaktusy v zahradě. Ruka v Taťkovi našel spřízněnou duši a stále probírali střílení, vaření nebo pálení kořalky. Já jsem zjistila, že Jarka má stejnou školu a stejné známé jako já, Jakuba jsem naučila základní karetní hru záchod, oblíbila jsem si mytí nádobí kvůli výhledu od dřezu na hory... zkrátka u nich bylo moc fajn. Ale museli jsme zamáčknout slzu a vyrazit na 440 mil [x 1,6 to je 700 km] dlouhou pouť do San Diega. Smekám kšiltovku před našimi řidiči. Útěchou bylo, že se celou cestu jelo na západ a před námi byly hory se svatozáří zapadajícího slunce.
A teď už jsme zase "doma" pod kalifornským sluncem, odjezd se nám blíží a ani jednomu z nás se nechce. Včera jsme si na internetu pustili zprávy a pak novoroční projev presidenta a začali jsme uvažovat, čím bychom se mohli v Kalifornii živit. Taťka by chtěl dělat Santa Clause, ale sám uznal, že ho sezónní práce neuživí.
Všechny vás moc a moc zdravím, neb lidi jsou to jediné, na co se domů těším.
Šťastný nový rok
Marta

PS. Miminko stále nemá jméno. Pracovně jí říkáme Pandora, ale je to strašný.

6.1.2007 e-mail z cest ...
Jak bylo ve čtvrtek
Došlo na nejhorší. Tím nemyslím odjezd ani žádné úmrtí v rodině. Tím myslím KNEDLÍKY. Kamarád Ruka totiž zákeřně naučil Taťku vyrábět houskové knedlíky z americké mouky a následně on, Taťka i Brácha vytvořili útočnou frontu za účelem naučit to mě a Petru.
Předevčírem Petra pod nátlakem nakoupila ingredience a včera ráno začalo jít do tuhého. Jenže Petra zbaběle odjela do práce a já nechtěla na výuku zůstat sama. Vydala jsem Taťkovi z cestovního šitíčka nit na přefiknutí knedlové šišky, popadla bráchovo kolo a opustila Taťku už při rozdělávání kvásku.
Brácha bydlí na konci mořského zálivu Mission Bay. Teda na jeho vnitrozemském konci a já si dala závazek dopracovat se až k oceánu. Objela jsem už pořádný kus zátoky, objela jsem Sea World, který zabírá část zátočiny, dupala jsem do pedálů jako zběsilá, zadek mě bolel, neb je neotlačen neb doma běžně v lednu na kole nejezdím. Vše marno. Oceán se mi schovával. Když jsem dorazila na silnici Pacific Beach Drive, moudře jsem usoudila, že by mohla končit na Pacific Beach, která by snad vcelku logicky měla být u Pacificu. Jenže po pár kilometrech jízdy po silnici, spíš po chodníku, jsem přestala veškeré logice věřit, odbočila a dostala jsem se do začarovaného komplexu budov, který snad projektoval stejný architekt jako bludiště pro Minotaura.
Když jsem potkala surfaře s nohama od písku a prknem pod paží, došla mi trpělivost a zeptala jsem se, kde je moře. Koukal na mě jak na úplnýho idiota. A právem. Já se motala v ulicích, které vedly souběžně s pobřežní kolonádou. Po pár metrech jízdy směrem, který mi udal vyděšený prknař, jsem se tedy dopracovala k pobřeží. Vzpomínala jsem, že na druhé straně je Čína, kde jsem byla na jaře a že jsem vlastně vloni viděla Pacifik i Atlantik z obou stran. [Atlantik v Portugalsku a Karibiku]. Potkávala jsem lidi v kraťasech i v rukavicích, surfaře v plavkách i bezdomovce v kožichu. Při odchodu jsem pověrčivě vyndala z kapsy drobák, že ho hodím do vody, abych se sem vrátila [tím nechci Bráchu strašit]. Vyhodila jsem minci do vzduchu směrem k vlnám, ale nevšimla jsem si racka. Ten, zřejmě zvyklý, že mu lidi obvykle hází jiné pamlsky, provedl bleskurychlý výpad. Nebudu napínat, ten debil sežral kovák, který mi měl zaručit návrat. Tím pádem se nejspíš Brácha nemusí bát a racka bude bolet břicho. A to má kliku, že jsem starý škudlil a hodila jsem jen malý cenťák. Hodit čtvrťák, tak už se nikdy nevykadí.
Na téhle dovolené nenosím hodinky, takže jsem návrat řídila sluncem. A hladem. Hlad byl odpoledne už mohutný, ale slunce se chystalo k západu a to vyhrálo. Vybrala jsem si úžasnou scenérii s palmama v popředí a čekala. Jenže se ke mně nasomroval nějaký americký prudič a chtěl neustále konverzovat. Dokonce odložil mobil i sluchátka a byl docela hezkej. Ale když zapadá slunce, byl by mně šuma fuk i Alan Delon. A tak jsem to před finální sluneční scénou vzdala a pokračovala v jízdě. Proto vám v dnešních fotkách žádné kýče neukážu. Jen ulovenýho pelikána.

Poznatky z jízdy
- všude jsou cyklostezky a když jsem se z ní ztratila, jela jsem po chodníku. Tady po chodníku chodíme jen my s Taťkou a za celý den jsem na chodníku potkala pouze pošťáky a popeláře.
- před vydáním kola se mě Brácha ptal, jestli umím řadit. Odhoukla jsem: "Jo", ale za chvíli jsem poznala, že správná odpověď měla znít: "Ne." A tak jsem celou dobu neřadila, ale bylo to po rovince a zvládla jsem to.

Knedlíky se Taťkovi povedly. Byly s koprovou omáčkou a hovězím masem a v době mého návratu už hotové. To je mi tak strašně líto, že jsem postup neviděla a že se je zase nenaučím [to píšu pro případ, kdyby to četl Brácha]. Brácha prohlásil, kdo tady chce zůstat, musí umět knedlíky. Já je dělala kdysi a pokud si na ně vzpomínám, tak jsem přesvědčená, že už teď bych mohla uzavřít kontrakt s americkou policií na dodávku. Můj knedlík by stačilo provrtat vrtákem s diamantovým hrotem, protáhnout poutko a používat jako pendrek.

Teď je pátek ráno. Taťka se šplhounsky pustil do buchet a já srabácky odjíždím nakupovat do Mexika dárky.
Večer má pro nás Brácha nějaké překvapení a musím být ve čtyři doma. Snad mě mechouši nezatknou.
Tož se opatrujte a já se k vám asi vrátím. Kynutý těsto mně nikdy nešlo.
Marta

Tak jsme zpátky...
a já vůbec nevím, jestli mám napsat bohužel nebo bohudík.

Budu tedy normálně pokračovat líčením našich aktivit a třeba k nějakému závěru dojdu nebo se aspoň doplížím.

V pátek 5. ledna jsem s kamarádkou Lenkou vyrazila na nákupy do mexické Tijuany. Nesnáším nákupy obecně, natož obklopena naháněči a nabízeči (ale pečení buchet snáším ještě míň a to právě prováděl Taťka v kuchyni, pamatujete?). Záhy jsme vyzrály na prodavače všemožných cetek jednoduchým dotazem: "Máš pelikána?" Prodavač prolustroval skleněné, dřevěné, stříbrné, zlaté, látkové i ostatní výrobky, s hrůzou zjistil, že má sice slony a žirafy, které v Mexiku nikdo neviděl, ale nemá pelikány, kterých je v Mexiku plné pobřeží. A tak vyběhl ven a volal na souseda do krámku: "Máš pelikána?" Ten taky neměl, stejně jako kolega přes ulici a další... Nakonec jsme sehnaly jednoho dřevěňáka a toho mi koupila Lenka do sbírky jako dárek. Jsem přesvědčena, že od té doby na základě zvýšené poptávky všichni okolní výrobci tepou, vyřezávají a vyšívají pelikány. Pro Taťku se mi líbila kožená čepice v jednom z prvních obchůdků. Prodavač nám ji předváděl na sobě, zmuchlával jí, přejížděl zapalovačem. Jenže jsem inteligentně usoudila, že nebudu přece nakupovat hned v prvním krámě. Po projití asi stovky dalších, jsme tak pěknou neviděly a chtěly koupit tu původní. Škrtla jsem slovo inteligentně, protože jsme ten krámek nemohly najít. Pamatovaly jsme si, že prodavač byl docela pěknej a měl knír. Toť vše. Takže se pátrání ubíralo asi tak: "Hele, ten je pěknej, má čepice?" nebo "Kurnik, tenhle má kníra, ale prodává pohledy." Konec dobrý, všechno dobré - našly jsme ho na poslední chvíli. Náušnice pro Mamku i další dárky už jsme taky měly, tak jsme mazaly k hranicím. A tam Lenka málem padla do mdlob a já vedle ní. Čekala nás kilometrová fronta k hraničnímu přechodu. Bylo po druhé hodině odpoledne, já měla rozkaz od Bráchy být ve čtyři doma na překvapení, Lenka měla za mě a za dochvilnost zodpovědnost, mobily na hranicích nefungovaly... Dvě hodiny jsme tam hrůzou umíraly, Lenka přísahala, že tady nikdy nic podobného nezažila a přítomnost televizních štábů to potvrzovala. Po odbavení Lenka porušila všechny rychlostní předpisy, při běhu ke dveřím bytu před pátou hodinou jsme překonaly světové rekordy na krátké tratě... a tam mi Brácha sdělil, že překvapení odpadlo. To jediné mě zachránilo od jisté smrti uškrcením, ale teď k ní měl fakt docela blízko Brácha. A tak jsme si všichni dali uklidňující kořalku a zvolili náhradní program. A taky se ve zprávách dozvěděli, že v Mexiku jsou nějaké nepokoje, v Tijuane byly sebrány zbraně zkorumpované policii, dozor převzala národní garda, Mexičani houfně odchází, protože se bojí, a opravdu jen naprostý idiot se sebevražednými sklony by dnes jezdil do Mexika. Mimochodem, překvapení měla být s kamarádem návštěva atomové ponorky v aktivní službě, ale už jsme se tam nedostali. Příště.
Petra s Lenkou k večeři vytvářely stylová mexická jídla. Názvy jsem si musela psát, abych věděla, co to je na talíři. QUESADILLA byla placka, ve které byl hlavní náplní sýr a ten pálil jak 250 čertů. Ke všemu se mohlo jíst QUACAMOLE nebo SALZA. Quacamole je zelený kydanec z rozmačkaného avokáda, nakrájeného rajčete, cibule atd., nepálil a byl moc dobrý. Salza je červený kydanec na bázi rajčat. Hlavní chod bylo tacos, tedy směs masa a zeleniny na tortile. Tortila je ta opečená kukuřičná placka a když ji neopečenou s tou směsí zarolujete, je z toho buritos. Možná je v tom i jiný rozdíl, ale já ho za tu dobu nepostřehla.

V sobotu 6. ledna jsem poprvé jela v USA vlakem. Což není divu, ale poprvé jel i Brácha i Petra. Po krátkém, leč psychicky namáhavém boji s automatem na prodej jízdenek, jsme po pobřežních kolejích dorazili ke kamarádovi, dříve Čechovi, nyní Američanovi, který v Oceanside opravuje lodní motory a má tam i svoji loď. Vlastně on je Čech stále, protože se tak jmenuje. Název jeho lodi je taky zajímavý, ten si vyluštěte z fotky. Na lodi má i svoji mluvící manželku a svého nemluvícího papouška. Chvílema se zdálo, že opačná varianta by byla mnohem lepší.
Oceanside je nádherné přímořské letovisko plné pelikánů na všemožných artefaktech, včetně kontejneru na odpadky. Takže Petra s Bráchou koupili do mé sbírky hrnek s pelikány, pohled s pelikány, podložky pod hrníčky jak jinak než s pelikány... Já tam vyplácala několik mega na živé pelikány a další fotografické orgie nastaly při zpáteční cestě na nádraží, kdy jsme se západem slunce kráčeli po pobřeží a s Petrou exponovaly snímky do soutěže O největší kýč (Teď mě napadá, digitál asi neexponuje, že? Jak se vlastně říká tomu, co on vyvádí?).
Posléze jsme pochopili, proč za celou cestu tam nepřišel průvodčí. Žádný není, lístek se proštípne v takový pitomosti, která nám ráno připadala jako nepotřebná kysna. Tím pádem jsme jeli poprvé a zrovna načerno. A náš boj s automatem, stejně jako utracené dolary vešly vniveč. Navíc mě Brácha sprdnul, že mám jako nádražák vědět, kde si mám píchnout. Nepomohla moje výmluva, že mě v Čechách píchá průvodčí.
Večer pro nás dělali rozlučku všichni kamarádi ze San Diega. Jedlo se, pilo se, zpívalo se, objímalo se, brečelo se. Kamarád Zmrzlinář přivezl asi dvacet druhů zmrzliny a tak se celým domečkem ozývalo: "U koho zůstala ta čokoládová?" nebo "Vyměním kýbl vanilkový za kopeček tequilový!" Taky z tohodle vydařeného večírku pochází poslední hlod dne. Opět Honzův.
Zmrzlinové hody a dárky od kamarádů byla malinkatá náplastička na odjezdový smutek.
Do pr...čic, já tak nemám ráda loučení!!!

Neděle 7.1. byla Taťkova a věnována prohlídce vojenské letadlové lodi Midway. Sloužila skoro padesát let americké armádě a teď je v San Diegu přístupná veřejnosti. Kdo nevěří, ať na internet běží www.midway.org. Nalodili jsme se asi v jedenáct s tím, že jsme ve dvě pryč a ono prdlajs. Taťka s Bráchou studovali na palubě celý houf letadel, já se snažila pochopit navigaci, jak se takový letadlo na palubu trefí a hlavně, jak ho ta lana zastaví, v kabinách jsem si představovala, jak se asi žilo (výplata byla v roce 1962 na lodi 40 $), v kuchyni vařilo (např. když bylo maso, kuchař věděl, že ho čeká naporcovat 12 metráků žebírek) a jak se třeba u mandlu pracovalo (vedro jak v pekle a pod nima strojovna průběžně dělala vibrační masáže). Sílu toho, že loď má čtyři turbíny a každá jedna má 53 000 koní (slovy padesát tři tisíc kobyl!) jsem si ani nezkoušela představit. Zkrátka zase nás vymetali v pět se zavíračkou. A kamarád Remo hudral, protože nás čekali na oběd a my sotva stihli večeři.

Pondělí 8.1. mělo být obětováno pakování. Já jsem z nesystematického nepořádku udělala systematický tím, že jsem manželskou postel zarovnala našimi věcmi, uvařili jsme a vyrazili s Taťkou na rozlučku k zálivu. Fotila jsem posledního pelikána, který na kůlu u mola vyloženě pózoval a Taťka tvrdil, že se s námi přiletěl rozloučit za všechny pelikány San Diega. V tričkách mezi kvetoucími stromy a keři jsme opět hledali nějaký pádný důvod k návratu. Nenašli.
Brácha s Petrou nám to po příchodu z práce vůbec neulehčili. Neustále vymýšleli záminky, pro které nemůžeme odjet. Nebyli jsme na rybách, neviděli jsme velryby v oceánu a teď začínají připlouvat, nenavštívili jsme blízké lázně Carlsbad, nestihli jsme uvařit všechna slíbená jídla, nesnědla jsem svoje lupínky...
Vzhledem k tomu, že Brácha celý večer po obchodech řešil výměnu přenosného přehrávače DVD, který Taťka dostal k Vánocům, za větší obrazovku, pakování zůstalo na mně. Po jeho návratu jsem se radovala předčasně, protože musel Taťku naučit ovládání. Přehrávač má deseti palcovou obrazovku a je nádherný, ale Brácha mi byl platný jen k tomu, aby mi po naplnění našeho kufru a batohu, nosil další kufry a tašky k napěchování. Vztekala jsem se, že jsme přehrávač mohli koupit v Čechách a značně jsem tlamovala. Když jsem nacpala a se značným úsilím i zapnula povolená čtyři zavazadla, spokojeně jsem si nalila paňáka. V tu chvíli byl hotov Brácha s Taťkovou výukou a začal z tajných skrýší vyndávat věci, které nám chtěl dát s sebou a které by se do kufrů vešly jen při porušení fyzikálního zákona o nestlačitelnosti hmoty. Ale Bráchovi nikdy fyzika moc nešla, takže kašlal na zákony a téměř všechno nám narval. Musela jsem uznat, že třeba sněžnice od Pavla by mu v Kalifornii moc platné nebyly a my je naopak možná budeme potřebovat. Petra mi zase propašovávala do baťůžku oříšky, lupínky, čokolády a všemožné dobroty na zpříjemnění letu. Nevěděli, co vše nám snést a já bych si nejraděj do batohu zabalila je dva, vlastně dva a půl.
Někdy v jednu v noci jsme padli únavou, vyčerpáním a lítostí. Nastala poslední noc na cestě, poslední v Americe a hlavně bohužel na čas poslední noc s těmi, které mám na světě nejraději. Ještě že aspoň jednoho jsem si vezla s sebou do Čech.

Ráno v úterý 9.1. nás na letišti hned při převažování vyvedli z míry, z klidu i z pohody a málem i z letiště. Všechny bágly měly přes váhu. Takže jsme stále ubírali a převažovali a zase ubírali a zase převažovali. Naplnili jsme další tašku, kterou jsme tím pádem museli vzít jako příruční zavazadlo do letadla. A i tak jsem byla nucena některé svoje věci nechat u Bráchy, včetně lahve tequily. Další důvod pro příští návštěvu.
Pro loučení, pocity a slzy neexistují dost emotivní slova. Snad jen ocituji Taťkovo prohlášení: "To byly nejkrásnější dva měsíce v mém životě!" A já vím, že nemusím litovat podané výpovědi v práci. Bez ní bych nejela, beze mě by nejel Taťka... a byly by jen dny všední. Brácho a Petro, obrovské díky za všechno!!!
Při vyřizování letenek Petra nahlásila, že potřebujeme asistenci. Vypadalo to, že je to kvůli tomu, že jeden pasažér z nás dvou je starej a druhej úplně blbej. Když se naše letadlo blížilo k Houstonu, zakázala jsem Taťkovi běhat jako křepelka s tím, že teď se pomstíme černochům, kteří nám při letu tam vyházeli všechno z batohů (časem tenhle zážitek s černým protidrogovým komandem popíšu, byl to horor, během kterého se stal z Taťky rasista a mně přibylo pár šedin). Letušce jsem nahlásila, že pro Taťku vyžaduji invalidní vozík a doprovod. A opravdu - u letadla stál nachystán černoch s vozíkem a dovezl Taťku k dalšímu černochovi, který řídil větší, elektrický vozík. Na něj jsme se vešli s Taťkou i s řidičem. Chtěla jsem natočit, jak nám černoši slouží, a když řidič zjistil, že kameruju, předváděl se - krouhal zatáčky, volal na lidi, mával policajtům, dělal opičárny. No sranda a atrakce. Při přestupu v Amsterodamu jsem nahlásila to samé. Ale tady už to nebyla sranda. Tady jsem byla opravdu ráda, že nás převezou, jak říkal Taťka, na další nástupiště. Taťka byl hodně unavený a já s tou napakovanou taškou a nevyspalá už jsem taky sahala do suterénu svých sil.
Po cestě jsem se v duchu omlouvala Bráchovi za moje kecy proti koupi přehrávače. Taťka ho celou dobu choval jako dítě, na letištích mi pouštěl DVD z potlachu a opakoval: "A to ho Petr sháněl ještě včera večer." Teprve teď jsem pochopila, že i kdyby stál milión, nejcennější na něm bude, že ho má od syna.

Byla už středa 10.1., když se pod námi objevil Amsterodam, lépe řečeno mraky nad ním. Taťka s hrůzou povídal: "Ono tam snad prší?!" Uklidnila jsem ho: "To je ta lepší varianta. Možná, že i sněží." Taťka stále smutně koukal na hradbu mraků, jakou jsme už pár měsíců neviděli a utěšoval sám sebe: "Třeba je nějak podletíme." Nepodletěli. V Amsterodamu lilo. Snažila jsem se Taťku rozptýlit písní: "Až se vrátí vánek májový nad starý Amsterodam...," ovšem Taťka na to jen stroze reagoval: "Nojo, ale až v květnu. Zeptej se na spoj zpátky!"
Taky jsme zde viděli hrůzostrašný výjev, kdy úřednice zabavila jedné cestující při vstupu do letadla láhev tequily, kterou vezla z Mexika. Podle nových EU předpisů nesmí do letadla žádné tekutiny. Nepomohlo vysvětlení, že je to dárek, originál zabalené apod. Úřednice jí už láhev nevrátila a bez milosti zlatou tequilu VYLILA do popelnice. Taková škoda!!! To jsme ji mohli vypít a být veselé letadlo.
V letadle z Amsterodamu s námi letěla česká posádka a já Taťku varovala, že tady nám už rozumí, tak ne aby třeba o letušce říkal, na kterým hřbitově ji vykopali jako o těch z Continentalu. Jenže já byla zvyklá Taťkovi překládat a zblble jsem se toho nechtěla vzdát. Takže když se ho krásná, česká letuška česky optala na jídlo: "Se sýrem nebo se šunkou," já jsem mu to přeložila z češtiny do češtiny a zopakovala: "Se sýrem nebo se šunkou?" Už jsem měla taky dost.

Na Ruzyni nás kupodivu čekala všechna zavazadla a taky Pelikán s velkým P, s velkým autem a s Mamkou. Kdo jste dočetl moji knížku o Austrálii až dokonce, tak pochopíte, ale sotva uvěříte - když jsem na Ruzyni naložila na vozejk naše poslední zavazadlo, rupnul mi budhistický náramek a opět jsem sbírala po letišti kuličky. Já se smála, Taťka vyděšeně koukal. Chudák Karel zaplatil v Praze pokutu a před letištěm porušil s povolením policie několik zákazů a příkazů, protože vjezd a parkování u nového terminálu zatím chápe asi jen projektant.
Vysadili mě doma v Pardubicích a já se bála otevřít batoh, že budu brečet. Celou noc za oknem foukala meluzína a jako by dofoukla až ke mně. Někde uvnitř mě mrazilo.

Ráno ve čtvrtek 11.1. jsem jela na bývalé pracoviště. Krajina byla smutná, lidi taky. Myslíte, že slunce souvisí z úsměvem? Že kde je slunce, je úsměv a naopak? Ve vlaku spolucestující nadávali na vládu, na ceny, na život, na počasí (že není sníh, úplně stejně vloni nadávali, že je sníh), v práci to za ty dva měsíce k ničemu dobrému nepokročilo. Prostě nic moc a to přísahám na holej pupík, že jsem opravdu pátrala po něčem positivním. Našla - našla jsem lidi, kteří měli radost z mého návratu, lidi, kteří mě radostně objali, lidi, kterým se po mně stýskalo.

Dnes jsem se nahlásila na Úřad práce. Ač po pobytu ve slunné Kalifornii, stejně jsem mezi stálými klienty této instituce byla málo opálená. Taky jsem jako jediná nevěděla, kam mám jít, co mám vyplnit, neznala jsem číslo svého účtu a neměla s sebou doklady o vzdělání. Promovanej blb. Naštěstí úřednice byla moc milá.
Tak Osude, a co dál?!

Otvírám kuchařskou knihu na kapitole Knedlíky...