Při našich toulkách koncem září po západních státech USA jsme se spojili s partou pěti nadšenců, kteří se rozhodli zdolat legendární americkou silnici Route 66 se čtyřmi plátěnými tříkolkami značky Velorex. Historie hadráků se začala psát ve čtyřicátých letech v České Třebové a jako rodák odtamtud jsem si tuhle příležitost nemohl nechat ujít. Setkali jsme se v Arizoně, kus cesty jsme jeli společně a večer při lahvince českého rumu nám tato bezva parta dlouho do noci vyprávěla své zážitky z cest. Říkají si Velorex tým a každoročně vyrážejí na letni expedice po nejrůznějších částech Evropy. Nápad, že pojedou historickou trasu Route 66, se zrodil před třemi lety ve vinném sklípku na Moravě. Po vystřízlivění následovaly stovky hodin práce, kdy všechna čtyři vozidla prošla kompletní rekonstrukcí. Poté již hadráci osaměle putovaly vlakem do německého přístavu Bremenhafenu a odtud lodí do amerického Norfolku.Tam byl kontejner přeložen opět na koleje, aby se po pětadvaceti dnech dokodrcal do Chicaga. Jejich páníčkové: Tomáš, Erda, Klema a Pepa s Věrkou dorazili za svými tříkolými kamarády letadlem začátkem září.

Česká expedice projela za tři týdny trasu dlouhou přes pět tisíc kilometrů z Chicaga do Los Angeles, což se ještě žádnému Velorexu nepodařilo. V Čechách jich jezdí okolo 400 a dalších 100 je ve světě. Hadrapláni zvládly cestu skvěle a moře náhradních dílů, které vezli kluci s sebou, vůbec nepotřebovaly. Stroje běžely jako hodinky švýcarské produkce. A to nejstarší z nich byl vyroben před 44 lety!  Na cestě budily hodně pozornosti a obdivu. Nejčastější otázka Američanů zněla: "Jaká je spotřeba?" Když jim hrdě prozradili, že na jeden galon ujedou celých 45 mil (tj. asi 5,3 litrů na 100 kiláků), tak z toho Amíci byli u vytržení, protože jejich koráby silnic vysají benzinu několikanásobně víc. Snad i proto dva Velorexy našly kupce na území USA. Že by se agenti General Motors snažili okopírovat tříkolku a při současné krizi zahrnuli do výrobního programu ekonomické lidové vozidlo? Necháme se překvapit!
Více o historii Velorexů, průběhu příprav a cesty je na stránce http://www.velorexr66.tym.cz/

Všichni, jak stroje, tak i řidiči, zaslouží přinejmenším potlesk, možná i smeknutí klobouku a zasalutování. Stejně jako konstruktéři této užitkové kuriozity František a Mojmír Stránští.

Spoustu dalších šťastných mil/kilometrů v podobě tří stop a zase někdy někde na cestě
Petr, Petra a Kačenka Popovi

P. S. Jen pro navnadění vašich informačních buněk jsem vybral několik pasáží z deníku.

"...Dbáme ukazatele Route 66 a odbočujeme na vedlejší silnici. Po několika metrech se ale nestačíme divit. Asfaltová silnice se proměnila v takovou prašnou roletu, že jsem se málem netrefil chodidlem na brzdový pedál. Dopadlo to ale dobře, otestovali jsme tlumiče a všichni jsme bezpečně doskákali až do úplného zastavení. Pokračovat ovšem nemůžeme. U cesty je cedule označující soukromý indiánský pozemek. Takže se otáčíme a pereme to po dálnici, naštěstí jen jedenáct mil. Vracíme se na R 66. Silnice se klikatí po lávovém poli. Je na co se dívat i fotografovat..."
 
"...Příchozí je Leoš, známý mého kolegy z práce. Svět je malý. A v následujících minutách vstupuje do baru Pavel Stránský, vnuk slavného děda. Vykládáme si o Velorexech na Parníku (na tom pravém v České Třebové). Také jsme dostali podrobnou automapu USA, dokonce s věnováním a autogramem..."
 
"...Vjíždíme do Tulsy, druhého největšího města v Oklahomě. Přestalo pršet, zůstalo jen nepříjemné vlhko (nepříjemné pro nás, ale motorům to svědčí). Mrakodrapy na horizontu vybízejí k propagační fotce. Tomáš dokonce přemluvil kolemjdoucího afroameričana ke společné fotce. To je ta pravá Amerika. Černoch, mrakodrap a .. hadrák..."
 
"...Po obědě a pár kilometrech jízdy jsme přejeli řeku Colorado a už nás vítá Kalifornie, poslední stát na naší cestě. Konečně jsme poprvé za naše putování zastaveni místním šerifem. Za Tomášem se rozblikala světla policejního vozu, no scéna jak z filmu a přichází šerif. Tomáš se drží volantu zuby nehty, neopouští vozidlo a klepe se strachem. :-) Z šerifa se vyklubal dobrotivý strýček, který se ptá, kam vlastně jedem, jak se nám cestování po USA líbí a doklady jej rázem nezajímají. Jednoduše jen pomáhá a chrání. Na rozloučenou se s námi ochotně fotí a přeje nám šťastnou a bezpečnou cestu...."

V Kalifornii nás dále přivítala poušť. Nejsme žádný másla, a tak do pouště přijíždíme dvě hodiny po poledni, to už není žádná zima. Krajina se až tak moc nezměnila, stále tu jsou různé keříky, trsy prérijní trávy a kaktusy. Zato na teplotě je to znát. Okolní vzduch už má přes 40°C a motorům, tedy alespoň tomu mému, se to moc nelíbí. Ale jedeme dál