Západní Kanada jedním slovem

ZVÍŘATA = medvědi
Karel by mohl vypravovat, jak jsem ztropila hysterickou scénu, že okamžitě nezastavil auto, když nám před ním přeběhl první medvěd. Nepíšu o medvědech rabujících odpaďáky v kempech, protože ti jsou už teď mrtví. Jakmile si medvěd začne spojovat člověka s jídlem, nepomůže jejich převezení, přestěhování, matka už naučí své mládě jen somrovat. Byly vyzkoušeny různé metody. Bezúspěšně, teď už se používá jediná - kulka. Píšu o medvědech divokých, majestátních, mohutných a ostražitých. Například okolo silnice Alaska Highway je kvůli požárům a bezpečnosti vykácen široký pruh lesa. A na něm právě začínala růst čerstvá šťavnatá travička. V době, kdy toho všežravý méďa v hustém lese ještě moc k snědku nenašel, bylo pro něj okolí silnice jako stolečku prostři se. A Karel potom pro klid v rodině u každého zastavoval. Jasně, že v uctivé vzdálenosti, ale i to stačí na mrazení v zádech. Natož když medvěd zapanáčkoval, aby se přesvědčil, jestli nejdeme dál a tímto gestem nám to současně i rozmluvil. Abych se moc nevytahovala, fotila jsem teleobjektivem a za zadkem jsem vždy měla nastartované auto s nastartovaným řidičem.
Nejhorší je vyplašený medvěd, kterého překvapíte, on se cítí ohrožený a než nestihnete udělat: "Baf," útočí. Proto se na těle nebo na batohu nosí zvonečky. Zvonění na vás medvěda upozorní a on raději uteče. Taky se doporučuje zpívat. To jsem nezkoušela. Asi bych vyděsila nejen medvědy. Horší než vyděšený medvěd je už jenom hladový a vyděšený medvěd natož medvědice. Až sem to bylo o medvědech černých neboli baribalech neboli Ursus americanus. Další sorta je medvěd hnědý neboli grizzly neboli Ursus arctos. Je větší a nebezpečnější. Ten útočí i bez překvapení. V době naší návštěvy bylo v horském středisku Kananaskis setkání potentátů G8. A zrovna končící zima byla dlouhá, probuzení a hladoví grizlíkové scházeli s hor dolů za potravou. Byly přivolány policejní sbory z celé Kanady a Kanaďani se smáli, že mohou překračovat rychlost, protože všichni policajti hlídají presidenty. No nesežrali žádného, ani policajta, ani presidenta.
Krásní jsou losi. Statný samec s majestátním parožím je něco úžasného a já nikdy nepochopím, jak s tím panelákem na hlavě může prolézt v hustém lese. Losice s mládětem je roztomilá, ale tak ostražitá, že vám málokdy dá příležitost je pozorovat.
Před odletem jsme navštívili zoologickou v Calgary, protože kamarádi, místní patrioti, nedali jinak. Medvěd chodil za mřížemi dokolečka, los otráveně ležel, ani nechodil. Bylo mi jich líto.

V národním parku poučuje rančer turisty: "Každý dostanete na krk zvoneček. Jestliže uvidíte třeba i jen medvědí hovínko, začnete zvonit!" Turisti na to: "A jak vypadá medvědí hovínko?"
Rančer: "Je to hnědé, smradlavé a plné zvonečků."

PŘÍRODA = divoká
Hory vám berou dech svojí mohutností a rozsáhlostí. Pohádková jezera odráží horské štíty a jsou zbarvené podle toho, jakými minerály je zásobuje ledovec. Řeky jsou prudké a plné vodopádů, nad kterými vodní tříšť vyrábí duhu. Pobřeží je divoké, skalnaté a bičované ostrými vichřicemi.
Nejvzácnějšími perlami v klenotnici kanadských národních parků jsou parky Skalnatých hor Banff a Jasper.
Nádherné a pro nás exotické jsou ledovce. Navíc zajímavý byl ledovec Athabasca, který je součástí ledovcového pole Columbia Icefield a u kterého jsou značky s letopočty, kam až kdy sahal. Ukázkově to vypovídá o oteplování země a když kráčíte po hlíně, kde ještě před deseti lety byl led, mrazilo by vás v zádech, i kdyby poblíž nebyl ledovec.
Zklamaly mě kanadské stromy. Moje představy statných velikánů vzaly za své. Stále věřím, že tam někde jsou, ale my je neviděli. Lesy jsou neproniknutelné tj. bez světla a bez místa pro jednotlivce. Na severu se k tomu přidal permafrost - stále zmrzlá půda a les se skládal ze, sice stoletých, ale hubených vytáhlých bidel, které by se nehodily ani na plaňky k plotu. A já vzpomínala na moje milované smrky okolo chaty v Přívratě (navíc zpoza nich vyskočí maximálně veverka nebo houbař).
Taky jsem si myslela, že se z každého vodního toku v Kanadě dá pít. Tento nápad mi kamarádi rozmluvili, ba přímo okamžitě zakázali. Věta: "Ve vodě jsou zárodky beaver fever - bobří horečky, to si ani nestihneš sundat kalhoty," vás odradí od dětských představ. A pohled na Yukon, který v sobě nesl jarní splach, mě vyléčil úplně.
LIDÉ = spokojení
Kanada má jedno z nejlepších, ne-li nejlepší sociální zabezpečení v Severní Americe. Kam se za sociálníma jistotama Kanaďanů hrabou sousední Spojené státy.
Taky se zde stále ještě dá poznat význam pro nás již cizokrajných slov jako upřímnost, čestnost, důvěra. Kamarádi z Dawsonu byli typy, kteří kdyby měli poslední krajíc, tak ho nerozpůlí, ale dají vám ho celý. Neprozřetelně jsem řekla, že jsem nejedla nikdy kaviár. A k večeři mě čekaly jikry z lososů, kamarádem Kennedym vlastnoručně ulovených. Pak jsem se zmínila o absenci medvědího masa v mém jídelníčku. K večeři byl guláš z chlupáče, který předtím odpočíval v lednici. Kennedy ho nedávno zastřelil z okna ložnice, protože k nim začal chodit na návštěvu nezvaně a opakovaně a on měl strach o děti. Pak už jsem raděj nic neříkala. No a taky dovedete si představit, že jako rodina na půl roku zasněžíte, děti sice chodí do školy, pokud není víc jak mínus třicet, ale jinak se nikam nedostanete, jste stále spolu v pár místnostech a ani se nezabijete?
Původní obyvatelé udržují nebo oprašují spoustu indiánských tradic. Pro třebovské řezbáře jsem kupovala obrázky se vzorama na totemy. Viděli jsme indiánská obydlí, tance, řezby, týpý... vše v úctě k historii. Horší je část této populuce, která propadla ohnivé vodě. Jako všude, kam bílí kolonizátoři dovezli Krista, nemoce a chlast.
KRAJINA = svobodná
Když jsme jeli ke kamarádům do Dawsonu, poprosili nás, ať jim po cestě nakoupíme v nejbližším městě tj. Whitehorsu tj. 500 km. Tam taky žije nejbližší kamarád jejich syna. A já si říkala, co tady ty lidi dělají? Jak tady mohou žít? Potom jsme jeli pustou krajinou, okolo byly ty stromový brčka, přes cestu občas přeběhl los nebo medvěd... a najednou máte klid okolo sebe... a v sobě. Dostaví se pocit svobody, volnosti. A já jsem pochopila. Jen těch jejich zimních mínus 40 by mě zabilo.
Ale ty názvy, které způsobují arytmii trampského srdce! O tom všem jsme zpívali, četli a snili. A najednou stojíte v Dawsonu na břehu Yukonu, sledujete, jak se Bonanza vlevá do Klondiku nebo šplháte v Rocky Mountains a opakujete si: "Fakt se mi to nezdá! Ty vole, sem tady!"
POČASÍ = zima
Za totality byla Kanada cílem našich emigrantských snů a náš Atlas světa se na její mapě otvíral naprosto automaticky. Teď jsme letěli legálně, zjistili jsme si, že Calgary je na stejné rovnoběžce jako Praha a napakovali trička. Přistáli jsme tam začátkem června a stromy ještě neměly listí. Kamarádka mě přesvědčovala, že zima byla mimořádně dlouhá a vytahovala pro mě ze skříně svetry, bundy, čepice. V národním parku Yoho jsme zachumelili tak, že jsme do rána měli ze stanu iglú. Bylo druhého července.
Pro nás to znamenalo šok, ale určitě menší, než když tam člověk dorazil dřív bez možnosti návratu. Na milost jsem vzala jen Vancouver, jehož pobřeží je omýváno teplým proudem od Japonska. Navíc je to nádherné město.
HISTORIE = zlato
Navštívili jsme americké Skagway, kde přistávaly lodě plné nadšenců toužících po zlatě. To by ještě šlo. Ale pak měli na výběr White Pass nebo Chilkoot Pass. S tím prvním mělo naše auto co dělat, aby vůbec vyjelo, pod druhým, když jsem zvedla hlavu k vrcholu, tak se mi zamotala. A to nebyl sníh, nemrzlo, nemusela jsem odnosit předepsanou tunu zásob, ani projet na lodi prokleté peřeje Five Fingers Rapids.

I my jsme se pokoušeli kroužit rýžovací pánví za účelem zbohatnutí. Ani zrnko! Ale kanadskou pokladnicí je dnes příroda a sociální systém. Takže to nejcennější jsme si opět přivezli ve foťáku a hlavně... v srdci.