|
Časopis Puchejř - první povídka
Ahojte všichni.
V posledních číslech trampského časopisu Puchejř mně vyšly dvě pravdivé povídky. Jsou o kamarádství, a tak si myslím, že v téhle divné době by mohly potěšit i vás.
Přeji každému, aby měl spoustu podobných zážitků a vždy jen s dobrým koncem.
Klokaní palec zalamuje a slzu stesku zatlačuje
Marta Pelda
Tady je první z nich a básnička jen jako bonus.
ANONYMNÍ KAMARÁDSTVÍ
Mám několik skvělých kamarádů, jejichž koníčkem je rýžování zlata. Dobrá náhoda nás slepila dohromady kdysi na cestu do Afriky a od té doby je z nás rodina, spojená stejným přístupem k cestování i k životu. Při jednom z rodinných setkání mně vyprávěli příběh, který se mi usadil v hlavě jako čerstvě přicuclé klíště.
Moji parťáci byli na Mistrovství světa v rýžování zlata v Austrálii. Bylo to roku 2001, tedy ve stejný rok a dokonce ve stejný termín, kdy jsme se do Austrálie slítali i my zelenooděnci na šestý celosvětový potlach. Všichni jsme chtěli vidět co nejvíc z té exotické země. Zlatokopečtí kamarádi po projetí kontinentu vyrazili na Tasmánii. Už předem je provázela smůla, problémy s autem, nedostatek času, takže v Melbourne sotva stihli naskočit na trajekt. Co nestihli, byl nákup proviantu. V té době je ještě uklidňovalo vědomí, že nakoupí na Tasmánii. Jenže tam byli hned po vylodění nacpáni do autobusu, který je s ostatními spolupochodníky měl dovézt a taky dovezl na začátek osmdesátikilometrové túry "Overland Track" přes tasmánské hory a doly mezi Cradle Mountain a jezerem St Clair.
Podle toho, co si kamarádi pamatují, měli s sebou pro pět lidí na pětidenní náročnou cestu: čokoládu, kafe, půl litru koňaku, malé fazole v tomatě, jedny těstoviny, konzervu tuňáka, tvrdý, nepoživatelný sýr, z kterého se časem stal plesnivý a byl prohlášen za poživatelný. Je jasné, že na cestě s nimi bylo víc lidí, ale je taky jasné, že každý měl rozpočítané zásoby, které s sebou na hřbetě ponese. To bylo jasné i mým zlatokopům, a proto jim bylo ekl poprosit o nějaké přebytky. A tak jenom jako veselé vyprávění ostatním sdělili, co je potkalo. Žízeň se dala zahnat vodou z potoků, přestože se z ní nejdříve musely zahnat pijavice. A i kdyby nebyl potok, tak té dešťové měli dost. Počasí je nešetřilo, zima a déšť a do toho výstupy a sestupy po horských hřebenech a dolinách, přelézání padlých stromů a podobné radovánky.
Cituji Máří: "Když byla krátká přestávka na oddech, ani jsem nesundávala batoh a pláštěnku. Tak jak jsem byla, jsem prostě upadla na zem. A když se došlo do cíle a ostatní vařili, my jsme šli o kus dál, abychom to nemuseli čuchat a snažili jsme se oblafnout naše skučící žaludky cigaretou."
Nejen Máří, ale i mladí kluci přiznávají, že si hrábli na dno.
A teď proč tenhle příběh zveřejňuju. Většinou, když se odcházelo z horských ubytoven, moji vyhládlí zlatokopové se pakovali jako poslední. Jako předposlední se tam loudal a dopakovával chlapík, po kterém tam vždy něco zůstalo "jakoby zapomenuto". Před svým odchodem zlatokopecké loudaly nabádal: "Ještě to prohlídněte, jestli tady někdo něco nezapomněl." A ejhle, zapomněl: jednou sušenky, podruhé musli...
On jediný pochopil, o co jde... ne zpět, oprava, to museli pochopit i ostatní, takže znovu... On jediný se rozdělil o svoje skromné zásoby. Ale tak, aby mu nemuseli a ani nemohli poděkovat. Vždycky anonymně nechal na tábořišti něco k snědku. Aspoň málo z toho mála, co jeden člověk nese v batohu. Na túře byl sám. Prý měl jet kamarád, ale nedorazil, a tak se sice držel výpravy, ale nebyl tam vlastně s nikým. Trochu víc se bavil s mými kamarády, které správně identifikoval jako Plzeňáky podle jejich copa kdopa dialektu.
Když mi to kamarádi vyprávěli, končili větou: "...ty bys ho mohla znát, je taky tramp, drobný, fousatý, hraje na kytaru, říkají mu Dan a je z Kanady."
Přemýšlela jsem, jestli mám tenhle krásný příběh pokazit smutným faktem: "Už není odnikud." Ale opravdu býval z kanadského Vancouveru a ještě předtím ze z Plzně, osada Bumbej. Civilně se jmenoval Ludvík Raichl, ale pro kamarády to byl Dan, citlivý kytarista, laskavý srandista, neutuchající optimista a skvělý kamarád, na kterého už čtrnáct let jenom vzpomínáme.
Podle vyprávění Máří Makovcové sepsala Marta Pelda Pelikánová.
Chtěly jsme tím aspoň dodatečně říct: "Díky Dane."
Básnička.....zobrazit detail
Povídka v časopisu Puchejř.....zobrazit detail
Fotogalerie .... zobrazit detail