Toulky Marta

Austrálie 2007 - 2010




HURÁ, VYHRÁLA JSEM DRUHOU A TŘETÍ CENU Trapsavce,

tedy o druhou se dělím, ale to není až tak podstatné. Ono vlastně ani ocenění není tak úplně to nejdůležitější. To, co mně zahřívá krajinu srdeční je, že se moje básničky líbí kamarádům. To byla dobrá zpráva. Špatná zpráva je ta, že jelikož jsem už předtím dvakrát vyhrála první cenu, postupuji asi do kategorie oldpsavců. A tam si ani nevrznu.
Letošní oceněné básničky už tady někde jsou, ale abyste je nemuseli hledat na mých stránkách, ve kterých se už nevyznám ani já, přidávám je znovu. A k tomu pár posledních básniček navíc. Taky k nim připojím vysvětlení, kde a jak se narodily. Budete mít alespoň trochu představu o tom, jak moje veršovánky vznikají a o mých myšlenkových pochodech (které jsou ještě nepřehlednější než moje webové stránky).


Až mi jednou Pajda pošle zvadlo...

...a zeptá se, jak jsem byla hodná,
řeknu mu: "Nebyla!
Ale život jsem vypila
až do dna."

2. místo Trapsavec 2010
Vloni jsem letěla z Čech do Austrálie v takovém stavu, kdy si myslíte, že paní Smrtka brouskem obtahuje kosu, i když ležíte doma v posteli. Zánět průdušek, rýma, chrapot, horečka... prostě hnus. Já musela sedět třicet hodin v klimatizovaném letadle nebo na letišti a procházet stupidníma kontrolama. Letěla se mnou kamarádka Vilma, která nejen že na mě nekoukala jako na bacilonosiče, rudonosého usmrkance a zdroj nákazy, zvláště při všech těch varováních o vepřové chřipce. Naopak o mě celou cestu pečovala a byla mi oporou. A jak tak polomrtvá pololežím, polosedím a polomyslím, mám v hlavě básničku. Je věnovaná Vilemíně a vypovídá o tom, jak mi bylo.
P.S. Pro netrampskou veřejnost: Pajda je trampský bůh a zvadlo je trampská pozvánka.


JEDNOSMĚRNÁ JÍZDENKA

Kola vlakům křešou hvězdy z kolejnic
a malují jim svatozář
zpívají v rytmu NIKDY NIKDE NIC
to na kuráž.

Závidím vlakům za sebou jisker prach
a vpředu dálku toužící
já už mám na dosah
cílovou stanici.

3. místo Trapsavec 2010
Před dvěma roky, kdy už jsem žila na Gold Coastu, jsem strejdovi v Melbourne slíbila pomoci s oslavou jeho devadesátin (číslicí 90). Naše domovy dělí asi dva tisíce kilometrů, které letadlem zvládnete za dvě hodiny a za sto dolarů. Já tenkrát jela vlakem dva dny a za dolarů dvě stě padesát. Cestu jsem si užívala asi tak, jako když si feťák šlehne svoji dávku. Miluju vlaky a ještě víc miluju, když sedím uvnitř. Cestou, ve stavu krásné vlakové extáze, vznikla vlaková básnička.
Víc je o tom v archivu:
http://www.petrpetra.net/australie_2008_strejda_90_cesta_vlakem.htm
P.S. Letos na oslavu svých 92 přiletěl strejda k nám. Nejen ta číslice, ale strejda je i téměř slepý, takže to pro něj byla velká expedice. Jak s oblibou říkává David: "Vy Češi jste tak tvrdohlaví, že dokážete všechno." Většinou tím myslí mě.


Kamarádům z Melbourne

Před léty jsme kamarádům
dali vlajku osady
jako díky za potlach
jako naděj na návrat,
jednou, možná,
rádoby.

Vlajku měli ve své chatě
a mnoho dalších památek
však proud času a proud řeky
nejde vrátit nazpátek.

        Jsem tu opět, v očích slzy
            není chata, není vlajka,
                       rudý kohout kokrhal
            a co zbylo po okolí
            rozběsněný Macalister
                       při povodni s sebou vzal.

Zůstal komín, jak náhrobek
snad aby nás varoval:
"Co máš v očích, co máš v srdci

jen to vždycky žije dál!"

                                                                       Marta Pelda Pelikánová
                                              T.O. Nezávislý Westmen, Česká Třebová

Kamarádi z Melbourne TO Pohoda mnoho let budovali svoji chatu v Australských Alpách. Od Melbourne je to pár stovek kilometrů, takže na to obětovali svoje víkendy a dovolené. Pochopitelně také svoje peníze, sílu, čas, dřinu, elán...
Vojta o tom píše na internetu
http://domov-trampu.home.comcast.net/~domov-trampu/Zhistorie/macalister/Macalister.htm
Nemnoho let po dokončení přišel požár buše, který vzal chatu, stejně jako spoustu dalších hektarů okolo. Australská příroda je co do škodolibosti dost vynalézavá, takže jen pár měsíců po požáru přišly silné deště. Holá krajina, kde chyběl porost spálený ohněm, nedokázala vodu zadržet nebo vsáknout. Voda se valila a brala s sebou to, co snad předtím ušlo pozornosti ohně. Byla jsem tam s kamarády, když se na místo po všech těch katastrofách vůbec dalo dojet. Nedovedu popsat, jak mi jich bylo líto. Jejich snaha, práce, a hlavně taky památky byly pryč. A protože od doby, kdy chatu stavěli, nikdo z nich nenalezl studánku s živou vodou na omlazení, je jim jasné, že už chatu nikdy znovu nepostaví. I když bych jim to tak moc přála.


Vzpomínky v popelnici

Co čeká naše poklady
až my tu nebudem
popeláři a smetiště
jsou jejich dalším osudem?!

Camrátka, vlajky, usárny jak veteš
vyhodí potomci beznadějný
škoda že naše vzpomínky
nejsou recyklovatelný.

Nedovedu si představit
kroniku psanou třicet let
ve společnosti odpadků
že bude plesnivět.

Však díky partě kamarádů
dnes můžu klidně spát
za TRAMPSKÉ MUZEUM vám chci
Umí! Umí! Umí! nahlas zavolat.

Tahle básnička nepotřebuje komentář, je psaná pro kamarády, kteří se ujali toho, že se budou zadarmo lopotit, dávat dohromady seznamy, smlouvy, papíry, sbírky, jednat s úřady a navíc k tomu poslouchat rejpání a kecy těch, co nic nedělají a nic nezkazí. Díky Paddy, Prcku a Zuzano...
http://www.trampskemuzeum.cz/


Rákosce na cestu

Někdo může žít do sta let
a jako kdyby vůbec nebyl
nic po něm nezůstane,

    nikdo si nevzpomene,
      nikdy se nenarodil.

  Na Tebe, copatá Rákosko,
  nejde zapomenout naráz,
    na dobré, na špatné
      i na Tvůj svéráz.

Na Tvoji pomoc, na čundry společné
na hádky, debaty, co všechno patří k trempu...
Teď je to minulost.
Poslední AHOJ,
zalomení palce a prosba:
Pozdravuj kamarády tam v nebeským kempu.

Básničku jsem napsala, když mi Bobina zavolala, že Rákoska zemřela a připomněla mi, jak měla ráda básničky. A tak jsem si řekla, že to je poslední, co pro ni můžu udělat. Inu někdy děláme ve 12:05 to, co jsme měli udělat v 11:55. A neospravedlňuje nás přízemní plk jako že pozdě, ale přeci. Měla jsem jí něco napsat, ještě když si to mohla přečíst. Pomohla mi při mé první cestě do Austrálie, bez ní bych se sem nedostala. Tvrdohlaví byrokrati na australském velvyslanectví ve Vídni mi odmítli vydat vízum, páč nejsem bohatá. A Rákoska na bráchovu prosbu poslala pozvání, čím se zaručila za někoho, koho vůbec neznala. Kdo jste četl moji knížku, víte, o čem píšu. Byla jsem u ní v Sydney před dvěma lety, kdy už byla hodně nemocná. Dotáhla jsem ji (doslova) na její oblíbené pláže, promítaly jsme si na mém počítači filmy a fotky a vzpomínaly a chechtaly se... Ale sakra, tu básničku jsem jí měla napsat dřív.


KOŘENY

Někteří lidé spálí mosty
a vydají se za kopce
a bez lítosti mění vlasti
jak zip u svého poklopce.

Já ale nechci přetnout žílu,
transfuzi životabudičů,
v ní proudí maily kamarádů
a dopisy mých rodičů.

Mízou pro moje kořeny
jsou zprávy, jak se máte
chci říct bez velkých patosů:
"Díky, že vzpomínáte."

Poslední verše jsou pro ty, kteří pochopili, jak je pro mě důležitá a vzácná a potřebná a... prostě jak nedovedu žít bez zpráv z DOMOVA. Je to můj dík za emaily s pár osobními řádky, ne jen s přeposlanými srandičkami, za vzkazy, za pokecání na Skypu, za telefonáty, za balíčky, za kalendáře s českými obrázky, za ruku, která bez váhání splní prosbu o pomoc mým rodičům, za pohledy, časopisy. Nemůžu vyjmenovat všechny, tak aspoň jedno hromadné velké DÍKY.


Asi jsem vás tentokrát ubásničkovala. Příště se polepším a třeba popíšu letošní duben, kdy tu byl měsíc na dovolené můj Brácha. Všichni tři jsme společně cestovali, byli na celoaustralském potlachu ve Sněžných horách a na mnoha dalších místech. Každý den byl plný zážitků (jak jinak s Bráchou a zvláště s jeho zálibou v plazech) a zároveň byl pro mě každý den svátkem, protože jsem měla dva ze svých tří na světě nejmilovanějších chlapů u sebe (ten třetí - taťka - už se asi tak daleko nevypraví).
Nemůžu psát často, protože nejen pro mě je čas nedostatkovým zbožím. Teď s ním natvrdo zápasí i moje kamarádka a webmásterka Majka, která si k povinnostem matky, manželky, dcery a zaměstnankyně přidala ještě povinnosti večerního studenta. Má zkouškové období, tak jí, prosím vás, držte pěstě, palce, malíky, prostředníky, prostě všechno tak jako já

Užijte si léta a teplých nocí pod Velkým vozem
zpod Jižního kříže zalamuje palec
Marta nebo Pelda jak chcete

Výsledky Trapsavce jsou na http://www.sdruzeni-avalon.cz/
Tady je k nahlédnutí a stáhnutí elektronický sborník Trapsavce a časopis australských trampů Kamarád. Poslouží jako důkazy, že až tak moc nelžu. Brácha mi sice říká plackožroute, ale on zase v časopise Kamarád zabírá celou titulní stránku (je to jeho fotka, ne že by na ní byl on, to by šlo otisknout leda tak v Dikobraze, ale je to fotka, kterou vlastnoručně cvaknul). A ve sborníku Trapsavce má na poslední stránce titulní stránku loňského vydání Puchejře, kde je Kačka v usárně.