LETNÍ DOVČA

Jsem ve skluzu, já vím, já vím. Moje psaní na web je časté asi jako odjezdy sobích spřežení na Čukotce. Ale ten čas je taková rychlá potvora a čím je člověk starší, minuty jsou kratší a den určitě už nemá dvacet čtyři hodin.
Díky všem, kteří na nás mysleli při zpravodajství o záplavách v Austrálii. Jsme jedni z těch šťastlivců, kteří mají domek neohrožený povodní, ani požárem a tsunami by k nám musela přes kopec. Austrálie vždycky byla, je a bude o vodě a o ohni. Požáry hlavně proto, že je tu období sucha a eukalypty plné silic vzplanou líp než Pepo (kdo nepamatuje, byl to Pevný podpalovač) a voda proto, že půda je tu jiná a voda do ní vsákne jen tam, kde se jí chce. Ale bohužel lidí je tu čím dál víc a všichni chtějí bydlet. A tak se vysušují mokřiny. Ovšem znáte vodu, ta si svoji cestu pamatuje a pak jednou ... když přijde zvláště vydatné období dešťů...

V prosinci a lednu jsme měli letní prázdniny. Mimo natírání verandy, malování pokoje (podle mého přání na oranžovo, takže mu David říká nukleární reaktor), jsme byli taky pár dní na cestách. Spousta srandy a spousta zvířat a zážitků (pro mýho bráchu asi nejlepší, jak jsem minula o půl metru jednoho z nejjedovatějších hadů - pakobru červenobřichou).
Vyjeli jsme z domu na jih podél pobřeží přes krásné pláže a přímořské národní parky. V Port Macquarie jsme se podívali do nemocnice pro koaly a taky jsme v tomto městě uvěřili zaměstnanci informačního centra, že na poloostrov nevede most. Takže jsme potom jeli mnoho kilometrů prašnou cestou na konec poloostrova, abychom dojeli k mostu. Informátora zachránilo, že už bylo po zavíracích hodinách a do druhého dne David vychladl. Potom jsme stočili auto do vnitrozemí přes hory, které byly mimořádně zelené, protože v prosinci hodně pršelo. Dokonce i místňouši říkali, že takovou zeleň nezažili spoustu let. Tím pádem byly vodopády plné. Ne nadarmo se tato cesta jmenuje Waterfall Way. Spali jsme vzadu v autě (což je nejlevnější :-) nebo na jednoduchých a levných tábořištích. Jejich výhoda byla, že jsou vlastně téměř u vodopádu nebo toho, co jsme chtěli vidět a hned ráno jsme byli na místě. Díky tomu jsme stíhali i východy slunce a na treku jsme byli většinou první (proto ten had na cestě).
Obvykle zachraňuju, k Davidově zděšení, hady na silnici, ale tentokrát jsme zachránili želvu. Sklouzla se skály zrovna, když jsme na ni koukali. Snad jsme ji nějak neznervóznili. Zůstala dole ležet na boku zašprajcovaná mezi dvouma balvanama. Bylo dopoledne a vedro, takže by tam asi dlouho nepřežila, než by padla vedrem nebo by ji něco zchramstlo. Slezla jsem z cesty (bylo to až po hadovi, takže tentokrát jsem se trochu bála i já) milou želvu jsem přenesla do vody a zamávala ji. Ještě k tomu hadovi - pikantní na celém setkání bylo to, že jsme den předtím pozorovali osvětovou ukázku, co a jak dělat a nedělat s hady. Pracovníci hadích středisek tyhle ukázky předvádí na všelijakých akcích za dobrovolný příspěvek. Hady mají krásné, vždycky se jdu podívat a vždycky jsem vděčná za tu ohradu, která mě od nich dělí. No a zrovna po téhle šou David rozhodl, že musíme koupit obinadlo, které tady doporučují jako pomoc při uštknutí. Je jasné, že první doporučení jsou dobré boty a dlouhé nohavice, nejlépe rifle, protože zachytí velkou část jedu. Po téhle osvětě a koupi obinadla jsme tedy druhý den vyrazili na túru podél vodopádu. Očekávala jsem cestičku pro mastňáky, takže jsme oba byli v kraťasech, na nohou sandálky, obinadlo spokojeně odpočívalo v autě na vzdáleném parkovišti společně s mobilem, s oběma mobily. Při chůzi jsme si povídali nějaké blbosti a já jsem jako první chodec moc pozornosti cestě nevěnovala. Hada jsem si všimla, až když se pohnul. Naštěstí se hýbal rychle směrem ode mě. Byla to ta největší pakobra červenobříchá, jakou jsem tady zatím viděla, tlustší než zahradní hadice. Já jsem se přestala pohybovat a myslím, že i dýchat. David hada naštěstí přese mě neviděl. Jako každý Australan je vychován v hrůze k těmto stvořením.Kdyby ho zahlédl pouhým koutečkem oka, byl by to konec výletu. Takhle se mě jen zeptal, co tam bylo. A já, ještě poloztuhlá, jsem odpovídala: "Ble ble ble blek snejk." (black snake = černý had) Když jsem se rozpohybovala a můj mozek byl schopen logické úvahy, začala jsem okamžitě logicky sama sobě nadávat. A taky jsem sama sobě slíbila, že bez pohorek, riflí a obinadla už do buše nevyrazím. Doufám, že mi to nějaký čas vydrží.

Pár dní jsme si zazpívali na festivalu country hudby v městě Tamworth (největší country festival na jižní polokouli), hrálo se na každých deseti metrech, v každém parku zněla country. Vyfotila jsem legendy australské country muziky. Dokonce i ty mrtvé, protože to bylo v muzeu voskových country figurín. Také jsme se vyblejskli u největší kytary a blízko ní jsme spali v autě. Do usínání nám z nedalekého baru zněla hudba, jak jinak - country.

Vylezli jsme na monolit Bald Rock (největší na jižní polokouli). Je větší než Uluru, ale není červený a je v zarostlé hornaté krajině, tak není tak monumentální. Bylo to poslední den, úžasný rozhled, nádhera - a teď jediná špatná zpráva z celé cesty - na vrcholu hory mi přestal fungovat foťák. Naštěstí už jsem něco nafotila a nemusím lézt na Bald Rock ještě jednou.

David si začíná zvykat na moje velení, kdy podle průvodce (tlusté bichle Lonely Planet) určím, co budeme vidět, kam se pojede a kde se zastaví. Počasí nám přálo, i když se tu mimořádně ochladilo. Přišla studená vlna z Antarktidy, takže ve Sněžných horách chumelilo, v Canbeře bylo v noci 8 stupňů a my dva blbci (největší na jižní polokouli), kteří jsme si na letní dovolenou vzali na přikrytí jen povlečení na deku, ale bez té deky, tak jsme spali přikrytý i ručníkama a já na sobě měla všechno oblečení, což nebylo nic moc, protože s dlouhým rukávem jsem měla jedno tričko, dlouhý nohavice taky jedny a toť vše.

Teď už opět usedám do školní lavice a snažím se zdokonalit v havdujúdování. Taky se rozhlížím po práci. Při rozhlížení jsem ovšem narazila na to, že bez řidičáku tady člověk není nic. Takže se ke všemu ještě učím řídit.Testy by asi problém nebyly, ale to řízení vlevo!!! David mě učí řídit v parku, kde není provoz a jsou tam jen klokani. Ale i tak mě občas zlobí a když sednu za volant, on otevře okýnko a volá: "Klokani utíkejte, Marta bude řídit." Ale snad to časem zvládnu.

Dva týdny jsem strávila čuměním na obrazovku, protože zimní olympiáda je moje oblíbená a přece jen zima mi trochu chybí. David nechápal, jak se člověk udrží na lyžích nebo bruslích, natož co na tom všechno provádí. Vyhrožovala jsme mu, že příště v Čechách bude bruslit a on mi na to řekl, že bude bruslit tak, jako když psa svědí zadek. Našim sportovcům jsem fandila opravdu mohutně. Když Martina Sáblíková jela 5 km, tak jsem řvala tak, že si sousedi museli myslet, že si David vzal viagru.
Těším se, až jednou přijedeme do Čech v zimě. Pro Davida je stále nepochopitelné, jak v zimě přežíváme. Kamarádi mi letos vyfotili a poslali fotku naší zasněžené chaty v Přívratě, tak jsem ji vytiskla a David ji všude ukazuje. Když na internetu viděl zpravodajství z českotřebovské sjezdovky Peklák, kde bylo mínus dvacet, tak jeho první otázka byla, jestli nemám strach o rodiče, že zmrznou.

Tady zatím jenom prší a prší. Letos se období dešťů opravdu vyřádí. A teď ještě pro zpestření očekáváme cyklón.

To byl alespoň krátký výtažek z té spousty zážitků a připojuji pár fotek ze tří giga, které jsem nafotila.
Přes dva oceány Vás všechny doma
zdraví Marta