SLUNCE V BUŠI aneb ZPÁTKY V DOMOVĚ ČÍSLO 2

Já vím, já vím, dlouho jsem nepsala. Užívala jsem si pobytu v Čechách plnými doušky a vůbec mě nelákalo sedět u počítače. Chtěla bych napsat něco o zážitcích z Čech, ale bylo toho hodně. Spousta setkání a akcí s kamarády, kteří mi teď v Austrálii schází, spousta lidí, kteří mi pomohli, kteří mi zpříjemnili pobyt a znepříjemnili odlet - brečela jsem a sváděla to na rýmu. A samozřejmě to hlavní - rodiče. Nemohla bych popsat vše a všechny, určitě by se na někoho nedostalo, na někoho bych zapomněla a to by nebylo fér. A tak raděj nic, jen trochu vzpomínek u fotek a jedno velké celkové DÍKY vám všem doma.

         A místo zážitků z Čech, na které možná taky někdy dojde, posílám pár postřehů z nástupu do školy.
Mám za sebou první dny školy. Je to skvělé! Hlavně v ten okamžik, kdy něco i rozumím. Hned první pondělí byl svátek, takže se šlo do školy až v úterý, což mi nějak po brzkém ranním vstávání, kterému jsem odvykla, nedošlo. Tím pádem jsem v úterý ráno vlezla do třídy, kterou mám napsanou na pondělí ráno a strávila jsem vcelku příjemné dopoledne konverzací ve třídě, kam jsem vůbec nepatřila. Ale bylo to moc zajímavé - spolužačka z Iránu vyprávěla, jak měla 6 let přítele, ale její otec rozhodl, že si musí vzít někoho jiného, ona si podřezala žíly, ale zachránili ji a teď je s tím někým jiným, kterého nemá ráda, už 7 let vdaná a žijí tady. A další příběhy. Pak jsem myslela, že už půjde vše jako po drátku, jenže to by za ty drátky nesmělo tahat nové školní vedení. Naše škola vznikla spojením dvou budov, takže patra na sebe nenavazují, některé výtahy jedou jen někam a některé zase úplně jinam, eskalátory nenavazují na nic, schodiště je v některých patrech jen pro zaměstnance. Tím pádem se mi 10 minut, které jsem si dala na hledání odpolední třídy, protáhlo na 20 a to jsem ke konci už chodila hodně rychle a vypadala hodně zoufale. Třídy jsou navíc značeny šiframa jako třeba 4b - I.04.016 a když konečně najdeš 4b - I.04.015, vůbec nemůžeš propadnout euforii, že následující dveře budou 4b - I.04.016. A to měníme třídu třikrát denně. Dvě hodiny výuky - dopoledni svačina - hledání třídy - dvě hodiny výuky - oběd - hledáni třídy - dvě hodiny výuky a konečně konec. Podezřívám je, že to dělají proto, abychom měli nějaký pohyb. Ale teď už mi zbývá jen se trefit správně do pondělních tří místností (z nichž tu jednu znám z tohodle úterka) a pak už to budu umět. Chyba nebyla jen v mé slabé orientaci, ale několikrát se i učitelka přesvědčila, že většina chyb je v našem rozvrhu a neuctivě se vyjádřila o novém managementu. To když nás konečně posháněla po všech čertech, protože ona měla jiné šifry tříd než my a byla u jiných všech čertů. Učitelka je fajn a je na ni moc sympatické, že je starší než já, protože jinak bych byla nejstarší. Spolužáci jsou odevšad - Kolumbie, Brazílie, Afganistan, Irán, Maďarsko, Korea, Čína, Rusko, Filipíny, Somálsko... Ale všichni jsou děsně fajn, je tam sranda a přitom se nás opravdu snaží něco naučit. Učitelka mluví srozumitelně a pomalu, tak se i docela chytám a v dnešním úkolu jsem měla jen 10 chyb (z toho osmkrát mi chyběl člen, které stále ignoruju jako nepodstatné). Do školy a ze školy mě vozí David, protože se o mě bojí. Občas ho umluvím, že můžu jít ze školy pěšky. Škola je u pláže, a tak jdu domů asi 4 kilometry podél pláže, no nádhera. Mohla bych jet autobusem, dokonce za poloviční studentskou cenu, nebo na kole, ale to David ještě nepřipustil. Pořád si připadám jako na dovolené.

Ve škole se mě chytla holčina ze Srí Lanky. Myslela jsem, že jí je šestnáct, ale je jí dvacet tři a je tady s manželem. Asi si připadá osaměle, a tak se mě drží jako klíště a chodí se mnou i na záchod. Je moc hezká a vypravuje mi o slonech na Srí Lance, o tom, že nikdy neviděla sníh a i v našem teplém Queenslandu je jí zima. Naříkala, že je kadeřnice a nemůže tady pracovat, protože neumí anglicky a není schopná konverzovat se zákaznicema. Navrhla jsem jí, aby byla kadeřnice pro anglicky nemluvící zákazníky, protože to je zase moje noční můra. Mám panickou hrůzu z kadeřníka, ne proto že mě oštucuje na blbečka, ale že se mnou chce mluvit. A když mi navíc stojí zákeřně za zády, což kadeřnice s oblibou dělávají, a já jí nevidím na pusu, tak nemám vůbec páru, co mele, sedím na tý židli a připadám si jak ještě větší idiot, než si obvykle u kadeřníka připadám. Znáte to, ten alobal ve vlasech, stékající barva, igelitová čepice a teď si představte, že navíc neumíte udržovat konverzaci o veledůležitých tématech, jako třeba s kým zrovna žije DiCaprio. Už to řeším tak, že chodím s Davidem k takovému neutrálnímu kadeřníkovi, kde ostříhají chlapy i ženské a baveni s personálem nechávám na manželovi. A proto jsem se k Nayomi, tak se jmenuje moje srílankové klíště, objednala jako první zákazník, když mi slíbila, že bude držet klapačku.

V jednu chvíli, kdy jsme dlabaly svůj polední sendvič na pláži a sledovaly jsme grilující se blondýnku, měla Nayomi úžasně logický postřeh. Ptala se mě: "Proč se lidé s bílou kůží opalují, aby ji měli hnědou, když nemají rádi lidi s hnědou kůží?" Těžko reagovat na něco takového. Stejně jako na sdělení spolužáka z Ruska, který byl rozradostněn zprávou, že jsem z Čech, a řekl mi: "Já znám Prahu. Hodně mých kamarádů tam kupuje historické domy v centru." A to jsem mohla být ráda, že mi neřekl: "To je náhoda, já jsem z Karlových Varů!"
         Taky jsem na škole omládla, alespoň duševně. Nejen přítomností mladých spolužáků, ale i tím, jak je všude na záchodech nabádání k bezpečnému sexu, což mě zavádí do puberty. A když odcházím z toaletní místnosti a do očí mě praští velký nápis: "Máš umyté ruce?" tak si připadám jak na základce.
         V jedné třídě jsem zahlédla několik arabských žen zahalených od hlavy po paty. Napadlo mě, jak asi učitel rozezná žákyně jenom podle očí, natož když jsou všechna ta kukadla černá. Ale pro zkouškové období by to nebyla špatná finta.
         Zjistila jsem, že se žáci v zemích, kde se nepíše latinkou, učí pouze tiskací písmena a píší tiskacím. Nayomi nebyla schopná přečíst po mně nic, co jsem napsala psacím písmem. A to jsem se prosím moc a moc snažila, abych tam měla co nejméně kudrlinek. Jsem si vědoma, že když jsem doma napsala, co je potřeba nakoupit, řekli mi ostatní členové domácnosti, že se raději podívají, co chybí, než aby to po mně luštili. (Asi to bude dědičné. Brácha, když chtěl po taťkovi podepsat žákovskou, říkával: "Udělej mně tam ty tvoje sněhuláky.") Ale myslela jsem, že když v angličtině nejsou háčky, čárky, které já dělám nějak podvědomě v jednom tahu a moje písmo pak vypadá krásně exoticky, ale není k přečtení, tak když tyhle ozdůbky chybí, že mám vlastně čitelné písmo. Ano, pro učitelku a spolužačky z Kolumbie a Maďarska. Ne pro asijské a arabské spolužáky. Takže se učím psát tiskacím taky, pro budoucnost to bude určitě jednodušší. Ale připadala jsem si, jako když mi to krade kus mého Já. Teď jsem zjistila, že se dá kudrlinkovat i v tiskacím, tak jsem spokojená a spolužáci taky.

Další problém se ukázal v tom, že jsem se v přemnoha jazykových kursech v Čechách sice nadřela většinu minulých časů (i když přiznávám, že strašidelné "hevbíny" byly často důvodem mého předčasného ukončení kursu), ale nikdo nikdy nepoužil anglický název pro tento postrach všech žáků. Potáceli jsme se v časech průběhových, předpřítomných, předminulých, však to znáte. A najednou na mě učitelka vybafla, ať vytvořím větu s použitím present perfekt či pást perfekt nebo nedej bóže present perfect continuous či progressive. A mně bylo houby platný, že minulé časy umím, jak když bičem mrská (dost ospalej kočí), ale když je neumím pojmenovat, tak mi jsou vědomosti na prd. Můj logicky zaměřený rozum stále považoval výraz "perfekt present" jako něco o perfektním dárku a nebyl schopen k němu naprosto nelogicky přiřadit předpřítomný čas. Seděla jsem nad tím a doháněla vědomosti celé odpoledne, zatímco svítilo sluníčko, písek na pláži byl prohřátý a voda příjemně teplá.To by jeden brečel!
         Už jsem ve škole zažila své první fó pá. Naštěstí jen svoje osobní a neveřejné. Popisovali jsme věci. Učitelka řekla začátek věty, třeba: "Kniha je..." a my museli dokončit, že je na čtení, je z papíru a jiný blbosti. Jednu chvíli ukázala na pero, což jsem já v zadní lavici nějak nepostřehla, ale zato jsem slyšela začátek věty: "Pero je..." tedy v angličtině: "Pen is..." Vzhledem k tomu, že angličtí mluvčí nedělají mezeru mezi slovy a měkké i vyslovují tvrdě, je vám všem, i neangličtinářům, jasné, co jsem slyšela. Hlavou mi proběhla myšlenka: "Jéžiši Kriste, jak já tohle popíšu?!." Naštěstí snaživí spolužáci začali popisovat dřív, než se učitelka dozvěděla něco intimního ode mě.
         Ze spolužáka z Afganistanu jsme my, zvědavé ženské, vytáhly, že může mít víc než jednu manželku, protože je muslim. Ale musí být natolik bohatý, aby se o všechny manželky a o všechny děti postaral. Říkal, že jeho bohatší kamarád v Afganistanu má čtyři manželky, každá má svůj dům pro sebe a pro svoje děti. Neví ale, jaký mají rozvrh a jak vlastně manžel koluje mezi manželkama. Já jsem hned dodala, že bych preferovala středu, ale smála se jen Paola z Kolumbie. Zajímavé je, že když muslim se svým harémem imigruje do Austrálie, kde je mnohoženství zakázaný, ale jeho víra dovoluje víc manželek, tak mu to australský zákon povolí, protože to je jeho víra. Stejně jako si tady muslimové staví mešity a ženy chodí zahalené i do banky (taky docela dobrý fígl). Vyprávěla jsem všechno doma Davidovi a upozornila ho, že kdyby přestoupil na muslimskou víru, tak i v Austrálii může mít víc manželek než jednu. Upřímně se vyděsil. Skoro to vypadalo, že si myslí, že i jedna je občas víc než dost.
         Tolik asi o začátcích ve škole. Jelikož ještě nemám práci, pokračuji ve svých dobrovolnických aktivitách. Někdy přemýšlím, co mě to žene, proč nedokážu být spokojená s tím, s čím by byl spokojený David: on by mě živil, já bych si dělala svoje koníčky, chodila na pláž a jen a prostě byla šťastná. Bohužel, právě to mi moje neposedná povaha nedovolí. Šťastná jsem moc, ale potřebuji něco dělat. Jsem já to blb! Šťastný blb!
Nevím, jak budu stíhat všechny své povinné i nepovinné činnosti, takže psaní na web bude zase asi stopadesáté v pořadí důležitosti. Věřte, že ačkoli nepíšu, myslím na Vás všechny, protože mi chybíte a jsem ráda, že mám tak skvělé kamarády, i když tak proklatě daleko. Vynahrazuje mi to ovšem ten nejlepší manžel na světě a nejodvážnější muž Austrálie. Oba přívlastky mohu odpřisáhnout. Nejlepší manžel - dovedete si představit, že vám někdo večer poděkuje za to, že měl s vámi hezký den, že často poděkuje jen tak a když se zeptám za co, řekne: "Za to že jsi moje manželka, že máme krásny vztah, že se s tebou můžu smát," představte si, že po vás někdo nechce práci, naopak se o všechno stará sám se slovy: "To je moje povinnost, jsem tvůj manžel, já musím zařídit, abys byla šťastná." Bere doslova australské rčení Happy wife = happy life tedy Šťastná manželka = šťastný život. Pokud šťastná nejsem, považuje to za svoje osobní selhání. Vše je jako z románu červené knihovny, což jsem vždy považovala za výplod autorovi přebujelé fantazie. Moje životem omlácená povaha mě stále varuje: "V tom musí být nějaký háček!". Zatím jsem žádný nenašla. Není mi dvacet, abych si myslela, že mu to vydrží navěky, ale vážím si každého takového dne a děkuji Osudu, že jsem Davida našla. Svoji láskou mi vynahrazuje výčitky, které přece jen mám, že jsem rodiče nechala na stará kolena samotné. A to přídavné jméno nejodvážnější? Ano, kam se hrabou australští lovci krokodýlů nebo jedovatých hadů! David ulovil mě a já dokážu být občas jedovatější než místní hadi a pavouci a kousavější než krokodýl, třebas slanovodní.

Zdraví a vzpomíná
Marta, co je za vodou (tím myslím slanou H₂O)

P. S. Připojuji básničku, která mě napadla v letadle někde mezi mým jedním a druhým domovem, právě nad tou vodou. Tentokrát jsem si let neužívala, cestovala jsem nachcípaná, dá se říct úplně na šrot a navíc jsem se celou cestu bála, aby mě po přistání nedali do karantény s tím, že mám vepřovou chřipku. Byla jsem moc ráda, že je se mnou kamarádka Vilma. A pro ni je tahle básnička.

poznámka autora pro netrampskou veřejnost: Pajda je trampský bůh, zvadlo je trampská pozvánka