O ZÁKEŘNOSTECH JAZYKA A JAZYKŮ

aneb Jak to tady válčím

Diky všem, kteří o nás měli starost a mysleli na nás při zprávách z Austrálie. Ano, bylo to děsivé, sever se topil pod vodou a jih zachvátila vedra a požáry. My jsme uprostřed, takže tady žádné katastrofy nehrozí. Snad.
Pro mě jsou největší katastrofou imigrační úředníci, kteří už měsíce vyřizují naši žádost a nebere to konce. Neplatí na ně urgence, telefonáty, návštěvy. Zlaté české úřady s termíny podle Správního řádu.
No a jelikož mi místní byrokrati stále nedovolují žádnou činnost jako třeba studium nebo nedej bóže práci, tak už jsem si začala hledat nějakou povolenou činnost sama.
Postupně Vám budu posílat svoje zážitky z místního života. Není to nic světoborného nebo zásadního, spíše pro zpestření všedního dne a jako důkaz o pravdivosti přísloví: "Všude chleba o dvou kůrkách." Tady je začátek mých jazykových příběhů.

DÍL PRVNÍ - Opět ve škole
Příběh je z university třetího věku, kam si chodím léčit sebevědomí a angličtinu. A bacha - kde jsem nejmladší! Když jsem se přihlašovala, nikdo po mně nechtěl žádný dokument, žádný průkaz totožnosti, pas, nic. Moje srdce ovlažila ta přemíra důvěry. Až dodatečně jsem se naštvala, poněvadž universita je pro lidi nad padesát, takže mi dali znatelně najevo, že těch pade je na mně znát. Ale k věci.
Dostala jsem zvací dopis na výroční setkání všech členů. Bylo tam něco o občerstvení a taky věta, že budeme moci shlédnout ukázku ikebany - japonského aranžování kytek. Následující věta zněla "Prosím, přines talíř." I myslela jsem si: "Ha, budeme na talíři nacvičovat, kterak se aranžuje suché křoví," a připravila jsem si prázdný talíř, který jsem předtím ještě pro jistotu řádně umyla, aby mě spolužáci třetího věku nepomluvili. David se po návratu z práce divil. I vysvětlila jsem mu, co podle mého mínění budeme s talířem dělat. Naštěstí chtěl vidět dopis. Po jeho přečtení se nejdřív půl hodiny smál a když se dost nasmál, tak mi vysvětlil, že fráze, abych přinesla talíř, znamená, že má každý přinést nějaké občerstvení. Dnes bylo blízké setkání třetího druhu teda věku a já to tam na sebe napráskala. Spolužáci se chechtali, až jsem měla strach o jejich chatrná zdraví.
Chodím tam na výuku Excelu, který odjakživa nesnáším, ale nic jiného z počítačů volného nebylo. A ona to není sranda, když po maturitě z výpočetní techniky najednou nevíte, jak se řekne anglicky závorka, dvojtečka, čárka... a jiné zákeřnosti, které jsou v češtině tak samozřejmé. Rekreačně každý pátek hrajeme petanque, o kterém jsem doposud tvrdila, že to je koulení kuliček pro staré páprdy. A už je to tady, odříkaného chleba - celý pecen. Ovšem je tady teplo, koulíme v parku na trávě, je sranda... a pro mě je hlavní, že se to vše odehrává v angličtině. Po prvním odpoledni tráveném na trávníku jsem až při závěrečném potřásání rukou pochopila, za který tým jsem vlastně hrála, přesněji - komu jsem to celou dobu kazila.
Při vstupu na universitu musíme nasadit jmenovku, což je přísně kontrolováno. Jenže jmenovku pro nás malují ručně někde mimo a trvá jim to dost dlouho. Když jsem ani po druhém týdnu neměla jmenovku hotovou a každému jsem musela vysvětlovat svoje exotické jméno, vzpomněla jsem si na dárek od šikovné kamarádky. Claudie mi vloni v Čechách darovala vlastnoručně vyrobené tričko s mým jménem i logem. Každý tričko obdivoval. Neboj Claudi, neslízla jsem smetanu za tebe, přiznala jsem, že tričko stvořily šikovné české ruce tzn.ne moje. Díky. Jen David nebyl nadšen při představě, kam moji spolužáci upírali svoje zraky.
www.moncrieffu3a.com

Zdraví věčná školačka Marta

P.S. Jelikož udeřilo léto, vylézali hadi a štíři bez ohledu na to, že nebylo Svatého Jiří. Posílám pár fotek z posledního výletu do národního parku Springbrook, který je nejbližší (30 km) a můj nejoblíbenější. A pár záběrů z okolí domova.
http://en.wikipedia.org/wiki/Springbrook_National_Park