Beseda v České Třebové se vydařila. Alespoň podle mých pocitů. Přišla spousta lidí - přátel, kamarádů, bývalých kolegů, známých i neznámých. Tak ráda bych si se všemi stiskla ruku, objala se, popovídala, ale to bychom tam byli ještě dnes, možná i zítra.

Organizaci ČSOP Podorlicko děkuji za uspořádání a Vám všem děkuji za návštěvu, za dárky, za kytky, za trpělivost a také za největší a nejpříjemnější překvapení - po dvou hodinách mého roztěkaného monologu zvítězil pocit, že jsem vyčerpala téma, sebe i Vás. Rozloučila jsem se, ale nikdo nevstával, nikdo neodcházel, nikdo se netrpělivě nevrtěl. Všichni jste seděli a já honem přemýšlela, o kterém ze zážitků mluvit dál, a snažila jsem se zatlačit slzy. To je ta nejkrásnější odměna a povzbuzení, že zase budu fotit a zapisovat, když se v mé hlavě rozsvítí vzpomínka na Vás a myšlenka: "To by JE zajímalo." Snažím se věřit, že jsem Vás moc neotrávila svým povídáním ani australskou pochoutkou Vegemate.

Děkuji za Davida, který byl potěšen tím, jak jste ho mile přijali a dali jste mu poznat, že mezi Vás patří, i když slovům nerozumí. On rozumí srdcem. A teď navíc bude i chápat, až zase při jízdě Austrálií začnu ve stokilometrové rychlosti zběsile řvát: "Zastav, zastav!" Teď už ví, že chci vyfotit něco, co je pro něho běžné, ale pro mě a pro Vás zajímavé.

Stejně tak jsem vděčna všem trampským kamarádům, se kterými jsme si zalomili palce při potlachu na Myšině. Dokázali jste Davidovi moji teorii, že trampem se člověk nemusí narodit, trampa nedělá zelené oblečení a usárna, ale Tramp to je něco uvnitř člověka, v jeho myšlení, chování, v jeho duši a srdci.

             A tak Vám oba děkujeme za perličky Vašich úsměvů a za diamanty stisků rukou, zkrátka za všechny ty vzácné šperky, které navlékneme na nit vzpomínek a doma v Austrálii je budeme přebírat jako růženec a těšit se na příště.
Marta a David

P.S. 1 Aby to nebylo takové rozteskněné, mohla bych napsat i o nepříjemných zážitcích, které se Vám jako "místnímu" nestanou nebo je nepostřehnete. Jenže to by vydalo na knížku a většina kapitol by stejně byla z Prahy. Tak nic. Raděj připravím vyprávění o tom, jak jsme hned druhý den odjeli slavit 700 let města Český Krumlov, jak skvělá kamarádka Boženka našila všem kostýmy, jak David vypadal jako praotec Čech, který právě slezl s Řípu...

P.S. 2 Pokud někdo chcete mít moje dojmy pro změnu z Nového Zélandu černé na bílém, kupte si časopis Cestopisy č. 7- 8/2009.