STREJDA OSLAVY - CESTA VLAKEM

Jsem si vědoma, že jsem poslední dobou psaní zanedbávala, ale je tak těžké najít kompromis mezi tím: cestovat a mít o čem psát, ale nemít čas na psaní nebo necestovat, mít čas, ale zase nemít o čem psát.
Neznečišťuju svou hlavu popelem jen z toho důvodu, že tady se netopí a tak je popel podpultová komodita, ale jdu do sebe, plním bobříka pilnosti a postupně sem budu sypat zážitky posledních měsíců. Když už jsem u toho kaní, omlouvám se všem, kteří mi posílají krásné emaily. Každý mě potěší, zahřeje u srdíčka, připomene, kde mám domov, ale odpovídat nestíhám. Jak by řekli místňouši: " Sorry mate."
Teď už nasazuji klystýr své paměti a začínám od konce tj. květnem, který tu věstí přicházející zimu.

Melbournský strejda slavil DEVADESÁT
a musím uznat, že smysl pro humor mu rozhodně nechybí. Pojal oslavy jako první ročník svého memoriálu v golfu, oblíbeného to sportu z let, kdy viděl. Na hřišti sice jen patoval (pro golfové negramoty jako třeba já, je to takový to, když už se hráči dopracují blízko k díře), neboť je legálně slepý a ilegálně vidí obrysy. Ale i tak si vedl dobře. Připravené trofeje pro vítěze sice shrábli manželé vnuček, ale strejda veřejně vyhrožoval, že jim to u výročí své stovky natře. Večer tančil, zpíval, oslavoval a když se hosté začali zvedat domů, divil se, proč tak brzy, když on se teprve rozjíždí.
V následujících dnech jsme byli se strejdou v obchodě a chtěl si koupit zápisník. Vyhledala jsem zápisníkové oddělení a hlásila mu, že mají zápisníky s různým počtem listů a on řekl: "Vemte mně Marto ten nejtlustší, já tím vyjadřuju životní optimismus." A tak my teď s bráchou vyjadřujeme optimismus tím, že mu necháváme jako dodatečný dárek udělat kalendář na příští rok 2009 s fotkami Kačenky.

Kus Austrálie z okna vlaku
Já jsem před oslavou trajdala po úplně jiném koutě Austrálie, ale slíbila jsem pomoc s přípravami, a tak mi nezbylo, než nabrat směr Melbourne. Tentokrát jsem se rozhodla otestovat služby australských drah Countrylink. Nikdo mé počínání nechápal a přiznám se, že na něm ani nic k chápání nebylo. Místo jednoho sta dolarů za letadlo jsem zaplatila 250 (slovy: dvě stě padesát) za jízdenky a místo dvou hodin sezení v éroplánu jsem seděla dva dny ve vlaku. Ale jednou jsem si to zkusila. A užila.
Začátek byl složitý tím, že jsem se přes noc dopracovávala k nejbližšímu nádraží, což bylo v Brisbane, a tak jsem ráno usedala do vlaku s pocitem, že mám nejhorší za sebou. Bohužel! Hodinu a půl po inzerovaném odjezdu se kola vlaku ještě ani nepohnula. Krátila jsem si čas tím, že jsem napsala do Čech škodolibé SMS všem svým bývalým ajznboňáckým kolegům, jak to tady jejich australští kolegové vedou 10 => 5. Posléze procházel vagónem průvodčí a velice srdečně nám sdělovat nabídku restauračního vozu. Ptala jsem se, jestli nás zve a zda je to zadarmo jako odškodné za zpoždění. Ani mu to nepřipadalo k smíchu. Ostatně mně taky ne. Tímhle vlakem jsem se od rána od osmi měla do večera do deseti dopracovat do Sydney. Při opožděném výjezdu ještě reproduktory slibovaly, že to stihneme, ale během cesty poznenáhlu začaly hlásit pozdější a pozdější a ještě víc pozdější příjezdy do cílové stanice. No jasně, jak by to chtěli nahnat, leda že by zapojili víc lokomotiv a nějaká by i tlačila. Jenže občas byl problém, že se do nádraží vešel pouze jeden vlak, takže pokud tam byl nějaký protijedoucí, my jsme museli čekat, až vypadne. To nám na rychlosti taky nepřidalo. Celou cestu jsem lovila signál na mobil jak rybář sumce ve vyschlém jezeře. Potřebovala jsem známým v Sydney dát vědět, aby mě z nádraží vyzvedli až o dvě noční hodiny později. Přesně s hodinou duchů jsme opravdu dorazili do australské metropole a díky signálu u pobřeží mi kamarádka nenaúčtovala dvouhodinové parkovné před nádražím.
Při cestě ze Sydney do Melbourne jsem už věděla, že nemám očekávat žádné Japonsko, takže mě hodinové zpoždění nijak nepřekvapilo. Zato překvapilo mého strejdu, který svoji toulavou příbuznou čekal ve stanovený čas a hřál na sporáku moji oblíbenou držkovou. Držkovou jsem od něho dostala. A pořádně horkou.
Suma sumárum ty asi dva tisíce kilometrů přes tři státy znamenaly teoreticky 25 hodin sezení na zadku, prakticky o dvě a půl více. Zato jsem si užila sledovaní lidí ve vlaku a krajiny okolo vlaku, pobřeží oceánu s modří oblohy, hory s mrakovou čepicí, řeky chlubící se divokými peřejemi i potůčky stydící se za slabounký vodní čůrek. Celou cestu jsem jela jen já, ostatní lidé se měnili, přistupovali a vystupovali na exoticky znějících zastávkách. Okolo trati jsem za tu dobu viděla desetitisíce ovcí, tisíce krav, stovky koní a taky devět klokanů. Jednu chvíli jsem se radovala, že počet klokanů překročí desítku, ale byl to pařez. Ostnatý drát okolo farem se tvářil, že je naprosto nekonečný a obtáčí celou Austrálii. Mohla jsem to čekat, na svých cestách jsem se přesvědčila, že snad poslední země bez tohoto vynálezu je Rusko.
Stručně bych shrnula průjezd australskými celinami
Brisbane - Sydney 7.30 - 21.54 (23.50) krávy, zeleno, veselo
Sydney - Melbourne 7.45 - 18.55 (19.55) ovce, žluto, smutno

Kdo chce trochu podrobností, zde jsou
Přejezd z Brisbane do Sydney: Trať se kousek za Brisbane musí prosmýknout národním parkem Border Ranges, a tak se vine mezi nádhernými kopci, z okolních hor ta nejvyšší Mc Pherson vám z výšky 1359 metrů mává na rozloučenou s Queenslandem, protože už první zastávka Kyongle je na území Nového Jižního Walsu, u Graftonu přejíždíte mohutnou řeku Clarence, v okolí Coffs Harbour vidíte za oknem moře, do kterého ústí řeka Nymboida pověstná mezi vodáky svými peřejemi, řeka u Nambucca Heads se zase vlní v hadích smyčkách, a proto taky v jazyce místních aboridginců toto srandovní slovo nambucca znamená "mnoho ohybů", malé městečko Kempsey je domovem australské ikony - klobouku Akubra, vinohrady v okolí Maintlandu už byly ve tmě, což mě tak nevadilo, jako že jsem moc neviděla z Gosfordu a oblasti severního pobřeží nad Sydney, o kterém pěje průvodce Lonely Planet: "Když sekretářky v Londýně baží po slunné Austrálii, představují si severní pobřeží, když australské rodiny mluví o letní dovolené, mají na mysli severní pobřeží, když surfaři provádějí údržbu prken, když teenageři sní o místě, kde budou volní, když si lidé ze Sydney potřebují odfrknout... všichni myslí severní pobřeží" a pak v noci světla Strahtfieldu, což už je vlastně předměstí Sydney.
Ze Sydney do Melbourne: Goulburn a Yass jsou mětečka v srdcích ovčácké oblasti proslulá jemnou vlnou - merino a tudy objíždíme distrikt hlavního města Canberry, podle průvodce je v Goulburnu nejstarší australský pivovar, ale podle mě se nedohodl s Cascade v Hobartu, o kterém ten samý průvodce tvrdí to samé, poklidné městečko Wagga Wagga v jazyce místních lidí znamená "místo mnoha vran" a ty opravdu hlídkovaly i na nádražních výhybkách, z téhle a předchozí zastávky Cootamundra by se pohodlně chytil spoj do Národního parku Kosciusko se stejně polsky pojmenovanou horou, nejvyšší na celém kontinentu, no nic moc 2 229 metrů, sotva o hlavu vyšší než naše Sněžka, The Rock je nejen název zastávky, ale i z vlaku je vidět obří skalní útvar, u města Albury přejíždíme hraniční řeku Murray, opouštíme Nový Jižní Wales a vjíždíme do Victorie, kde první zastávka je Wangaratta na soutoku řek Ovens a King a znamená "odpočívadlo kormoránů", ovšem vystoupit tady stojí za to jen v listopadu, kdy město oblehnou provozovatelé a fanoušci jazzu, jedna zastávka pro další tři hodiny je Benalla a na konci čeká Melbourne s nádražím, které má ten nejkrásnější název - Jižní kříž.
A na obou tratích mnoho zastávek, které jsou jen náznakem civilizace a zázemím pro okolní roztroušené farmy.

I když jsem nejela na nápravě a bez jízdenky jako moji hrdinové z knížek Jacka Londona, moje americké vzory hobous, splnila jsem si jeden sen a mám blažený pocit hodně podobný tomu, když si narkoman píchne novou dávku. (psssst, jen tajně mezi námi, mám ještě jeden sen - projet vlakem z Adelaide tj. z jihu do Darwinu tj na sever. Nebo opačně, to je fuk, na směru nezáleží, ale záleží na tom, že ti klokaní nádražáci za to chtějí plnou kapsu peněz. No až někdy zbohatnu).

Zpod rovníku vás zdraví
Marta - v současné době tulák profesionál

ONE WAY

Kola vlakům křešou hvězdy z kolejnic
a malují jim svatozář
zpívají v rytmu NIKDY NIKDE NIC
to na kuráž.

Závidím vlakům za sebou sazí prach
a vpředu dálku toužící
já už mám na dosah
cílovou stanici.

Dnešní P. S. je varování: Pro cestu životem nemáte zpáteční jízdenku, musíte si jízdu užít už směrem tam. Nebude žádné nazpět!!!