RYCHLÁ UPRŠENÁ ZPRÁVA

Stále ještě jsem hlídací teta pro dům a psa mých kamarádů, kteří se letěli mrknout, jak jde život na rodném Slovensku.
Celou dobu mého pobytu tady bylo takové počasí, že pamětníci nepamatují něco podobně hnusného. Přišel jakýsi cyklón z Korálového moře a přinesl s sebou vodu. Moc vody. Lilo jako z konve, vítr fučel, jak kdyby ho za to někdo moc dobře platil. Na Vánoce byly kvůli povětří zavřené pláže a na Silvestra dokonce zrušen ohňostroj. V některé nejuchcanější dny jsem sotva našla chvíli, kdy jít se psem, abychom se nevrátili promočení na kůži, teda já, on má delší chlupy. Ale bylo teplo a já si toho vážila. A pohled na rozbouřený, divoký, nespoutaný Pacifik měl taky svoje kouzlo. Jenom se v tom dešti nedala sekat tráva a při tropických lijácích rostla sakra rychle, takže se mi kamarádi po návratu poděkujou. Tady se musí udržovat nízká tráva taky kvůli hadům, protože hned za zahradou je kus divočiny. Zatím jsem provedla bezpečnostní opatření a přestala po zahradě chodit bosa. Hada jsem tu nepotkala, jen mě jednou vyděsil obrovský pavouk, který mi seděl hned vedle ramene. Ovšem už jsem od Bráchy nakažena úchylárnou, takže jsem ho nejdřív vyfotila a za odměnu, že pózoval při fotografování, jsem ho odlapila do sklenice a vynesla ven. To by žádný Australan nepochopil, ani neudělal. Tady je polovina pavouků jedovatá, takže neplatí, že zabít pavouka přináší smůlu, ale spíš štěstí, že pavouk nezabije vás. Ale tohodle jsem znala a huntsman jedovatej není. Doufám, že se mu po mně nestýská, nevrátí se a já z něj nedostanu infarkt. Jednou bych vám taky chtěla popsat moje zážitky, když jsem osaměla v této přetechnizované domácnosti a o psovi, se kterým jsme se do sebe zamilovali. Jednou.
Ovšem i při vší zábavě s domácími mazlíčky už jsem tady z těch nepřestávajících lijáků chytala splín. Já, pro kterou je největší relax na chatě, když bubnuje déšť do střechy. A proto jsme jedenkrát s australskými sousedy vyrazili na výlet. Byla jsme zničená na dranc, ale bylo to super. Asi 15 km v Národním parku Lamington a jelikož tou dobou už měsíc pršelo, cesta vedla střídavě bahnem a střídavě potokem, slizký kluzký kameny byly všude, šlapali jsme mezi černejma pendrekovejma pijavicema, který byly moc přítulný, mezi ještěrkama, který přítulný nebyly, mezi hadama, k těm jsme se netulili my, při vlhkosti 97 %, ke konci plných 100, protože poslední kilometry byla bouřka, liják, hromy, blesky, vodopád byl tak plnej, že už jsou i podružné vodopády okolo, vody jak za dobrejch časů, soused spadnul do vodopádu, já sebou sekla do bahna, Barbara si ustlala v mokrém kapradí, vrátili jsme se tak, že z nás kapala voda, jak jsme byli promočený (já víc, miss mokré tričko) a zakrváceny, jak nás vysávaly pijavice (já míň, měla jsem pohory a dlouhé rifle), ranger nás chtěl zastřelit, že je prej cesta zavřená a kdyby se nám něco stalo, tak zastřelej jeho, Barbara mu oponovala, že to není nikde napsaný a ranger nám vysvětloval, jak byl přesvědčen, že se nenajde idiot, který by tam v tom počasí lezl a Barbara mu na to řekla: "Tak tady vidíš hned tři najednou," naštěstí jsme v autě měli náhradní oblečení, do toho všeho jsem musela mluvit anglicky... No sranda a bezva zážitek.
Za jedné výjimečně slunečné chvíle jsme byli na pláži, kde probíhalo krmení pelikánů. Barbara prozradila spolučumilům, že se jmenuju Pelikánová a oni mi říkali, ať si taky jdu pro oběd. Pelikáni se rvali a jeden druhému ze zobáku vytahovali ryby. Já jsem je šla krmit a držela jsem ruku s rybou vysoko, protože jsem je nejdřív chtěla vyfotit a v tom nade mnou proletěl racek, rybu mi ukradl a jako by se nechumelilo (ono se teda v Austrálii moc nechumelí) letěl dál. Já tam stála bez ryby a lidi se smáli.
        Teď se vrátím do Melbourne a hned musím odletět na Nový Zéland, abych měla možnost dalších 6 měsíců strašit v Austrálii. Připadám si s touto podmínkou jako na návštěvě, kde o vás moc nestojí. Ale je to poslední půlrok, kdy mě tu imigrační opruzáci nechají. Chtěla bych se na ten čas vrátit ke strejdovi a do školy a konečně něco udělat se svojí angličtinou. Bohužel moje přerušení pobytu vyšlo na leden, kdy jsou místní prázdniny, tím pádem je všeliké cestování sakra drahé a nemůžu po nikom chtít, aby jel se mnou a zbytečně utrácel.
        Držte mi pěstě, prosím. Na Zélandu budu na jižním ostrově sama, jen se svojí chabou angličtinou a chabou peněženkou. A dnes jsem se dívala na internetu, že je v městě Christchurch v noci 6 stupňů a já spadnu z místních tropů někam mezi ledovce.
        Pusu a pozdrav všem všude na světě posílá Marta ze země OZ

P.S. Další poznatek.
Jedna ne zrovna dobrá zkušenost s Čechy tady u protinožců měla za následek to, že jsem si svým současným australským sousedům vylévala srdce a k tomu vyprávěla vtip o české povaze. Asi ho znáte, takže jen pro připomenutí:

Bůh říká Čechovi: "Splním ti jedno přání. Přej si něco!"
Čech: "Víš, Bože, soused má takovou krásnou kozu..."
Bůh: "Ano, jasně, ty chceš taky takovou?!"
Čech: "Ne. Já chci, aby mu chcípla."

Nevím, jak se anglicky řekne koza, takže jsem z ní udělala koně, ale to je fuk. Australani na mě nechápavě civěli a ptali se PROČ. Já myslela, že vinou mé nedostatečné angličtiny nepochopili podstatu, a tak jsem začala znova. Zarazili mě: "Jo, my ti rozumíme. Ale nerozumíme, PROČ MU MÁ TEN KRÁSNÝ KŮŇ UMŘÍT!" Prostě to bylo nad možnosti jejich chápání a nad možnosti mého vysvětlování.
Ukončila jsem vše prosbou směrem k sousedům: "ZAPOMEŇTE na to!" A o to samé bych chtěla poprosit i všechny Čechy, ať jsou uhnízděni kdekoliv na světě. Ale to je asi, bohužel, i nad Boží možnosti.