ŽIVOT JE SAMÝ KOMPROMIS

Ještě jednou o mých pocitech během českého léta. To, co se mi honilo hlavou a srdcem poslední měsíce, je, jak jinak u mě, v rýmech. Ach jo, nejen lehký je život dobrodruha a někdy se tak strašně těžko hledá kompromis.
Děkuju všem svým kamarádům a známým v Čechách za jejich pomoc, za chvíle, kdy nám bylo fajn, kdy jsme se zasmáli, zavzpomínali, za jejich podporu, za rady... a hlavně za tu jistotu, že kdykoliv se vrátím, vím, že tam jsou.
Marta

O plyšovém medvědovi                                      O snubním prstýnku

Jsem doma v Čechách                                      Ležím na stole v jižní zemi
a patřím starým rodičům                                    jak důkaz lásky skutku
můj plyš je olysalý                                            On by chtěl hladit Ji
půl století hlásám své                                         však má jen mě a
           brum brum brum.                                                 oči plné smutku.

Kde je ta holčička                                            Odjela daleko
která můj kožich ohladila                                   letadlem den a noc
a s hlavou na mém břiše                                    k nemocným rodičům
o princích a dálkách snila?                                se stářím na pomoc.

Sny se jí splnily                                                 V batohu vezla jeho lásku
však oči staré Mámy                                         pod slibem že se vrátí
staví most přes tu dálku                                    však termín do svatby
dvě hluboké, modré rány.                                 nebezpečně se krátí.

Třesoucí ruce Táty                                            Přes jeho lesklé oči
chtějí, dokud ještě žijí,                                      pročtu se do srdce
pohladit její vlásky                                            i když jsem chladný kov
vlásky jsou v Austrálii.                                      s ním brečet se mi chce.

Odpárejte mi skleněné oči                                 Celý život byl sám
prosím, už nechci vidět ani                                 prý čekal právě na ni
to smutné čekání                                               teď Ona je mu vším
tu naděj k uzoufání.                                           chce zvát jí svojí Paní.
VRÁTÍ SE?                                                     VRÁTÍ SE?