ZIMA NA KRKU,
a to oficiálně od dnešního dne 1.června.
V Austrálii začíná zima 1. června, jaro 1. září a tak dál. Ne, nemají jiný kalendář a taky je tady rovnodennost a nejdelší a nejkratší den v roce a podobné přírodní úkazy, ale přece si kvůli tomu Australané nebudou pamatovat tak složité datumy jako 20. nebo nedejbóže 21. Podezřívám je, že z úplně stejného důvodu založili novodobou Austrálii, tj. Australský svaz 1.1.1901. Kdoví, kolik let na to datum čekali.
Přesně to odpovídá australské pohodovosti, kterou můj strejda nazývá leností. Zatím jsme se nedohodli, kdo má pravdu, ale jeden z mých argumentů pro pohodovost je, že oni v tom svém klidu mají čas na úsměv pro kolemjdoucího na ulici, na optání v obchodě Jak se máš a vyčkání na odpověď, na pozdrav třeba jen při společném přecházení silnice... a dál sbírám argumenty.
My všichni školou povinní budeme mít zimní prázdniny. V červenci. To sou věci, co? Ale to teprve bude a já vám musím napsat o tom, co bylo.

Měsíc na cestě byl úžasný.
V Brown Mountains v údolí řeky Bombala jsem byla já a další stovka kamarádů na 38. australském potlachu. Předcházely tomu každodenní diskuze se strejdou, který nemohl pochopit, proč skupina lidí jede obrovskou dálku, spí v chladnu a dešti pod stanem, riskuje nachlazení, vaří na ohni, nemají tam pitnou vodu, proč ten potlach neuděláme někde v motelu a další mraky dotazů. Já jsem zjistila, že po letech trampování nemám rozumnou odpověď a slíbila vysvětlení po návratu. A tak mě strejda vyprovázel s těžkým srdcem. Celou cestu na místo (800 km) nás neopouštěl déšť a dobráci v autě mě uklidňovali: "V horách pršet nebude. Tam bude sněžit." Projížděli jsme Sněžnými horami, takže jsem věřila všemu. Ale Pajda se smiloval nebo ho australáci podplatili nějakou tou klokankou, v pátek nad Hnědými horami zavřel kohoutky, roztáhl slunci oponu a do pondělí to tak nechal. V noci zapálil měsíční lucernu, aby si na ty trampíky posvítil. Díky Kolmanovu názornému předvedení (opakovanému) jsem se naučila hledat a najít Jižní kříž. Vám to připadá jako prkotina, ale kdo jste četl moji knížku, víte, jak jsem po něm minule třicet nocí zoufale a bezvýsledně pátrala. A kdo jste ji nečetl, věřte tomu, že pokud vám to nikdo nevysvětlí, najdete Jižních křížů na obloze aspoň dvacet. Loučení probíhalo na velikonoční pondělí, takže jsem mokro v očích mohla svést na bolestivé údery karabáčem. Zvyky se dodržují i v buši a vybušili nás důkladně. Ale brečet se mi chtělo z jiných důvodů. Myslela jsem na všechny body připravené jako vysvětlení strejdovi: na to, jak přijdu mezi neznámé kamarády a hned se jich několik nabídne, že mě na potlach vezmou autem, kolik lidí mi přiveze teplé oblečení, protože s sebou žádné nemám, na místo, kilometry vzdálené od civilizace, kde je jen průzračný potok a letité eukalypty, na slzy, které tlačím za oční víčka, když jako čestný host zapaluju hranici, na spoustu písniček, které zpívá sto lidí jedním srdcem, na hvězdy, které sestupují níž a nevěřícně mrkají, na lidi, které vidím poprvé a mám si s nimi hodiny co vyprávět, na oheň, do kterého celou noc koukám, jako kdyby ho právě přinesl Prométheus od bohů, na polívku, do které každý přihodí, co mu zbylo a devadesátiletý Ray vzdychne: "Ta je jako od maminky," na volnost, kterou vdechuju současně s vůní ekalyptových silic... A stejně jsem veškeré vysvětlování nakonec vzdala. Kdo nikdy nemiloval, nepochopí význam slova milovat. I když mu budete sebebarvitěji líčit bušení srdce, smutnou touhu, adrenalín prvního doteku, krásu probdělé noci. Nemůže pochopit, není schopen. Stejně tak nepochopí naše pocity jen ze slovního popisu ten, kdo nikdy netrampoval. A podobnost je ještě v jednom, čistě mezi námi - ono fakt pro zamilování i pro trampování nelze najít rozumné důvody. Naštěstí je fůra lidí, kteří se nerozumně zamilovávají a další fůra těch, kteří nerozumně trampují. A když se zamilujete na trampu, to už je holé bláznovství. Jenže to jsem se nějak rozfilozofovala.
Po potlachu začalo moje cestování s Vilmou, kamarádkou z Prahy. Nejprve nás vzal Fanda do Adelaidy, a tak jsme se ocitly v South Australia. Prochodily jsme město, koupaly se v Indickém oceánu, pozorovaly pelikány na Bonney Lake, hledaly tučňáky na ostrově Victor Harbor, fotily se s koalama a lákaly klokany na sendvič, jezdily na lodi po řece Murray.
Po týdnu jsme přeletěly do Sydney ve státě New South Wales. Fotily se u Opery, přelezly Harbour Bridge, pozorovaly žraloky, naštěstí jen v akváriu, v Botany Bay vzpomněly kapitána Cooka, za deště se snažily pochopit krásu světoznámé pláže Bondi, dávaly si pivo v čínských hospodách, plavaly v Pacifiku, prolezly Modré hory zbarvené opravdu modře oparem z eukalyptových lesů, obešly sestří trojčata, zažily den válečných veteránů ANZAC, jehož oslavy začínají ve 4. ráno, jako vycházelo slunce nad Gallipoli, kde zahynulo v první světové válce přes osm tisíc australských a novozélandských vojáků.
Další letadlo nás vyložilo o něco výš na sever na Gold Coastu ve státě Queensland. Tady jsme si užívaly pláží a slunce, na Surfers Paradise pozorovaly koho jiného než surfaře, sbíraly mušle, vykuleně zíraly na deštné pralesy, potkávaly lidské rasy celého světa v kosmopolitním Brisbane, večer se s kamarády hrálo na kytary a zpívalo.
Všude nás provázelo červené víno - krev Austrálie. A taky pohostinnost kamarádů. Přesvědčily jsme se, že tramp má doma vždycky pokoj pro hosty. I kdyby bydlel v jednopokojáku. A stejné to je s jeho srdcem. Díky!
Jen pro ty, kteří mají v paměti, jak mě první cestu Austrálií doháněla k šílenství písnička Made in Pade, tak Vilma je manželka Padeho, o kterém Wabi Ryvola písničku složil. Vilma mě nedoháněla k ničemu, je to skvělá kamarádka a jsem ráda, že se naše cesty alespoň na ten měsíc spojily.
Nastalo loučení, pro Vilmu návrat do Čech, pro mě do státu Victoria, ke strejdovi a do školy. Tam jsem zjistila, že opět nerozumím ani učitelce, ale korejské spolužačky se na mě radostně vrhly a objímaly mě, a tak jsem se smířila s osudem, hodila aktovku, teda baťůžek, na záda a každé ráno si kráčím srazit sebevědomí za vlastní peníze. A stále čekám, až v angličtině nastane ten okamžik, o kterém všichni emigranti mluví: "Ono se to pak najednou zlomí."

Čímž jsem u mé sladké vidiny, když už se to neláme, tak aspoň budou zimní prázdniny. Huráááá na hory. Co to kecám, hurááááá k moři!!!

Loučí se Pelda z Klokanystánu

POTLACHÁNÍ U KLOKANŮ

Zapálit hranici z polen blahovičníků
zalomit palec a šeptat slova díků:
Jirkovi za odvoz a Zdeni za nocleh
Vojtovi za bundu a větu: "Tu si nech,"
Marcele za péřovku, kdyby snad padal sníh
Čopovi za dobroty, jež nacpaly můj břich
Hrobníkoj za oheň, celou noc dobře hřál
Buchtovi za proslov a Bubrovi jak hrál
Pajdovi za slunce, že zavřel déšť a bílé srajdy
a taky za pozvání Fandovi z Adelaidy
Rayovi za moudrost, tu nenese jen věk
a Mikinovi díkas za přenádhernej flek.

Po ty dva večery jsme měli k hvězdám blíž
jo, díky Kolmane, našla jsem Jižní kříž.
No prostě díky všem, kteří jste na potlachu byli
a o ždibec trampskýho srdce se se mnou rozdělili.
Každičkou vzpomínku na Australanů partu
zamykám ke šperkům místo svých diamantů.

Australským kamarádům