Toulky Marta

Austrálie 2007




UNDER DOWN UNDER
Co všechno je Tasmánie
- politicky: stát patřící do Australského svazu Tasmánie
- geograficky: ostrov na jih pod australským kontinentem a oddělený od něj Bassovým průlivem. Kdo máte představu čím víc na jih, tím větší teplo, nuže vězte, že více na jih od Tasmánie je už jen Antarktida.
- fyzicky: střídání deštných pralesů z těch nejdeštivějších, pláží z těch nejkýčovitějších, zbytků vězení z těch nejkrutějších, zvířat z těch nejroztodivnějších.
- lidsky: podle průvodce Lonely Planet je na Tasmánii ještě pomalejší rytmus života než na australském kontinentu. Když jsem si toto konstatování před cestou přečetla, povzdychla jsem: "To tam snad budou šneci sprintovat?!" Ne, byla to prostě jen pohoda, klid a úsměvy.
- nazývaná: Tassie, i když její opravdový název je současně jménem jejího objevitele Abela Tasmana. Ten ji sice v roce 1642 skromně pojmenoval Van Diemenovou zemí podle guvernéra Východní Indie, ale přece jen aspoň někdy musí platit - každému podle jeho zásluh, a tak se Tasmánie jmenuje oprávněně podle holandského mořeplavce Abela.

Národní park Mount Field a první z jeho vodopádů My jsme svoje putování začali v listopadu s Věrou a s mezinárodní partou mladých baťůžkářů v hlavním městě Hobartu a vyrazili jsme na západ přes Národní park Mount Field s jeho spoustou nádherných vodopádů a deštných pralesů. Pokračovali jsme k jezeru Saint Clair a dál přes hornické městečko Zeehan, kde se horničilo stříbro a olovo, Queenstown, kde je dokonce zlato a přes Strahan v jehož okolí je největším pokladem huonská borovice a přirozený chráněný přístav. Moře a vítr jsou na západním pobřeží rozdivočelé a břehy rozeklané, takže nález přístavu moc pomohl námořníkům, ale málo huonské borovici. Tento strom roste hodně pomalu, není zrovna nejtvrdší, ale má úžasnou vlastnost, že vůbec nehnije. A tak byly stromy káceny a přeměňovány na lodě a nábytek. Ale krásných hlubokých lesů zůstalo na západním pobřeží ještě dost a možná je to i tím, že v téhle části ostrova prší sedm dní z deseti a jen jeden den z té desítky je plný slunce.Jezero Dove Lake v Národním parku Cradle Mountain. A zrovna takový desetinový jsme si vyprosili v Národním parku Cradle Mountain, kdy jsme vyrazili na túru okolo jezera Dove Lake. Díky kýčovitým alpským pohledům, modré obloze a rozkvetlé jarní floře jsem se vracela k autobusu s vyflákaným jedním giga snímků ve foťáku a s očima plnýma té nádhery. A v tom se zatáhlo a během pěti minut se spustil déšť, který během další pětiminutovky přešel téměř ve sněžení. I my někdy můžeme mít štěstí. Kvalitně promoknout se nám podařilo jen jedinkrát v deštném pralese, který nám zřejmě chtěl dokázat, proč se tak jmenuje.
Pokračovali jsme na sever ostrova, který je nejblíž australskému kontinentu a proto trajekty končí v městě Devonport. Na něm bylo sympatické jen to, že to mimo Hobart bylo jediné místo, kde jsem chytla signál na mobil a před městem je výrobna čokolády.
Přes město Launceston s jeho soutěskou Cataract Gorge jsme se dostali na východní pobřeží ostrova. Je zde mírnější moře i počasí, pláže jsou široké, písčité a bílé a to vše z něj dělá tasmánský prázdninový ráj. Spousta pláží je obháčkována krajkou bílého písku nebo Rudé kameny v Zátoce ohňů (Bay of Fires)rudých kamenů nebo obojím. Tyhle šutry ohnivé barvy v kombinaci s azurovou vodou, tyrkysovou oblohou a zelenými chaluhami působily tak exoticky, že na ně prasklo další giga paměťové karty. Svoje kouzlo mělo rybářské městečko Bicheno a v něm bylo nejkouzelnější večerní pozorování tučňáků nejmenších. Zrovna v této době mají mladé nebo na založení rodiny teprve pracují, a tak jsme v jejich hnízdní kolonii viděli věci, o kterých se ani nesluší psát. Mláďatům nosí rodičové potravu přímo ve svém žaludku, ohřátou a natrávenou. Z moře vylézají za setmění a kolébají se na břeh v houfech. Při pohledu na číhající racky nám bylo jasné proč. Po celodenním rybaření mají slabší jedinci smůlu. Tučňáci nejmenší se jmenují nejmenší překvapivě proto, že jsou nejmenší a každý dospělý racek je větší než oni. A drzejší a agresivnější.
Wineglass Bay v Národním parku Freycinet Při zastavení v Národním parku Freycinet jsme obdivně zvedli hlavu k horským štítům a kamarádka Věra s výrazem pradávné Libuše pronesla: "Proč bych lezla nahoru, abych viděla, co je dole. To můžu zrovna zůstat dole." Logika této teorie hodná Einsteina způsobila, že jsem krkolomné výstupy na některé horské štíty odmítala taky. Navíc, čistě mezi námi, ale neprozraďte to tasmáncům, vylezete s vyplazeným jazykem, vymknutým kotníkem a propoceným tričkem na horský štít, rozhlédnete se po okolí a říkáte si: "Přesně takhle to bylo v Rakouských Alpách. Nebo ve Švýcarských?" A zmateně příchozího turistu pozdravíte Gutten Tag. Ale kvůli výhledu na záliv Wineglass Bay jsme ještě nějaké síly vyhrábly ze dna zásob. Pohled na bělostné pásy písku, z jedné strany lemované blankytem krystalicky čisté vody, z druhé zelení hlubokých lesů a zarámovaný žmolkovo-šmoulovou oblohou stál za to hodinové funění.
Východ slunce v Tasmánii Když jsme plánovali časné ranní vstávání kvůli pohledu na zralý pomeranč vylézající z moře, Věra šla ve svých teoriích dál a prohlásila, že východ slunce viděla už jednou v Chorvatsku. Tady jsem s ní basu nedržela a v pět jsem vyhupla z postele. Odměna byla náležitá. A vy máte alespoň změnu v mých oblíbených kýčích, místo fotek se západy slunce vás budu prudit s východem.
Tasmánský poloostrov, ležící na východním pobřeží tasmánského ostrova, končí městečkem Port Artur a zde jsou zbytky vězení, kam byli deportováni odsouzenci z Anglie a odkud nebylo úniku. Na nejužší šíji zvané Eaglehawk Neck, která spojuje poloostrov s pevninou (vlastně s ostrovem), byly po celé délce necelých sto metrů přivázání zuřiví psi. Tehdá v letech 1830 - 1877. A vody okolo poloostrova byly plné nepřivázaných žraloků.Zbytky mužské části vězení. Ze zbytků vězení je udělaná turistická atrakce a my se nechali namluvit na noční prohlídkou. Naše parta vyrazila z hostelu, který stál přímo vedle hřbitova a celou hodinu jsme ve vězení poslouchali hrůzostrašné historky z historie. Při pohledu na bílé tváře spoluposluchačů jsem byla ráda, že moje omezenost v angličtině omezuje i můj strach. Takto vyděšené jsme vyšly z vězení do tmy. Byl úplněk, rafičky hodinek se sčuchly na dvanáctce a naše česko-japonsko-německá parta ženských se vracela okolo hřbitova do svých postelí. A víte, co udělala mužská část výpravy? Bylo nám na začátku divné, proč nás negentlemansky opustili a šli nápřed. Oni pacholci čekali ve křoví u hřbitova a do této hrůzostrašné noční scény na nás vybafli. Věra se mi dodatečně smála, jak jsem v úleku na domnělé tasmánské strašidlo řvala jadrně česky: "Ty hajzle!" To byl pouhý reflex. Druhý den jsme si vše prohlédli za světla a jeli lodí k ostrovu smrti s jeho starým hřbitovem, kde se nejlépe srovnávají třídní rozdíly. Shnili zde vězňové i dozorci, trestanci i úředníci, hříšníci i poctivci. Pietně jsme také postáli u místa, kde "údajně" šílenec v roce 1996 začal bezhlavě střílet na turisty a personál. Třicet lidí zabil. Vzhledem k tomu, že jeho střelecká exhibice vedla k odebrání zbraní civilistům v Austrálii a i proto, že je o průběhu i o viníkovi mnoho nejasností, bylo vše taky možná jinak. Bůh suď a čert ví.
Po týdnu mě Věra opustila a já jsem ještě zneužila dobroty starousedlého tasmánského krajana Zdenko a prozkoumala okolí Hobartu. V Národním parku Hartz Mountains jsem vyšlápla k jezeru Osbore. V městečku Geeveston jsem prolezla muzeum dřeva a o kousek dál v Tahune Forest Airwalk jsem z chodníčku postaveném v korunách stromů nakukovala ptákům do hnízd. Osada Huonville se nejmenuje podle borovice ale podle zástupce admirála Huona de Kermadec a po něm se jmenuje i ta nehnijící borovice a taky řeka. V údolí podél Huon River borovice nahradily ovocné sady. Dříve zde byly převážně jabloně speciální odrůdy jablek, která byla určena pro jablkové koláče. Jenže koláče vyšly z módy, jabloně přišly pod pilu a já v údolí zvaném Apple Valley marně v pekárně vyžadovala něco jablečného. Odbyli mě meruňkovým závinem, i když byl moc dobrý. Takže jablka jsou tu teď jen v Apple Museum. Pohled na Hobart z hory Wellington. Je vidět most Tasmania Bridge přes řeku Derwent.Prošla jsem Hobart, druhé nejstarší město Austrálie, s jeho velrybářskou i obrannou historií na Battery Point, kochala se pohledem na město z jeho dominanty 1 270 metrů vysokého Mount Wellington, fotila nejstarší pivovar v Austrálii Cascade Brewery, jehož pivo chválí i čeští pivní skauti, zalamovala jsem hlavu při pohledu na výšku luxusních apartmánů postavených z bývalých skladů obilí a obdivovala nápad českého architekta, který využití sil projektoval, v přístavu jsem vzpomínala na kamarádku Alenu, která kvůli možnosti zúčastnit se závodu jachet Sydney - Hobart studovala ve svých padesáti letech půl roku v Austrálii a trénovala, v Richmondu jsem ve vězení krokovala velikost samotky (1 x 2 kroky), fotila most postavený trestanci v roce 1823 a došla jsem k závěru, že Austrálie je, mimo aborigince, země potomků vězňů nebo imigrantů...
Tasmánská waratah (Telopea truncata) A taky jsou na Tasmánii místa s nejčistším vzduchem a nejčistší vodou v civilizovaném světě. Nejtypičtějším květem Tasmánie, alespoň pro mě, je waratah, což je křovina s rudým květenstvím a jelikož zrovna v listopadu je zde jaro, byly tyto keře v nejlepším.
Nejtypičtější zvíře je noční vačnatec - tasmánský ďábel medvědovitý. Měl kliku, že nenásledoval tasmánského tygra a tasmánského domorodce, kteří byli vybiti do posledního kusu. Tedy v případě tygra neboli vakovlka psohlavého, pruhovaného masožravce, se o tom stále pochybuje a navíc vědci za mnoho miliónů začali klonovat nového-starého. V případě tasmánských domorodců je vybití jisté a nikdo o žádném klonování neuvažuje.
Tasmánská vlajka Nás Čechy může zajímat, že Tasmánie má na vlajce lva. Můj stesk po domově dokonce viděl rozdvojený ocas, ale po bližším pátrání můžu s jistotou prohlásit, tasmánský lev má ocas jen jeden. Na rozdíl od českého. Tím mi začíná vrtat hlavou, kterak ten český k rozdvojení přišel. Nevíte někdo?
Tak to všechno je pro mě Tasmánie, krásná, tajemná, divoká, drsná.
Vaše Marta - jen divoká a drsná

P. S.
A Věro díky, bez tebe bych se na Tasmánii nevykopala a zase jsem se chvíli měla s kým dělit o zážitky. Bylo to moc fajn a nachechtaly jsme se. Když nám průvodce po celodenní štrapáci dával na vybranou z večerních aktivit Koně, Kolo nebo Kajak, prohlásila jsi, že bys chtěla Koňak a Klid na lůžku. Pamatuješ? Nebo jak jsme se smály, když jsme spaly v Hobartu v hostelu The Pickled Frog (Nakládaná žába) a nejdřív jsme zjistily, že pro nás v osmilůžkovém pokoji zbyly jen postele nahoře, potom že jsou dámské sprchy v rekonstrukci a budeme se koupat s chlapama a nakonec přišel stopadesátikilový Malťan, kterého jsem hned záhy urazila dotazem, jestli je z Evropy, a on usednutím na postel pod tebou vytvořil takové postelotřesení, že jsi začala na noc hledat kinedril. Nebo jak jsme dávaly dohromady, co která rozuměla z té jejich australské hatmatilky a jedna si myslela, že až všichni dojíme, tak přinesou zákusek a druhá, že až všichni dojíme, tak máme vypadnout. Nebo když jsem vyžadovala tasmánské známky na pohledy a divila jsem se, že mi prodali obyčejné australské, nebo jak jsme s sebou tahaly mobil, kdybychom se v divočině ztratily, a přitom jsme nikde neměly signál, mlaďákům jsi říkala Naše drůbež. A bylo toho mnohem víc. Díky!



Blow Hole

Fotogalerie - Tasmánie .... zobrazit detail





Tasmánie

Tasmánie - mapa .... zobrazit detail