Fičím na Fiji
Celou dobu na ostrově jsem se bavila představou, jak si všichni myslíte, že se válím na pláži. Tahle představa byla tak na hony vzdálena skutečnosti, že jsem se při ní bezdůvodně usmívala a vypadala jako blázen více než obvykle. Pokud sečtu časové úseky, ležela jsem na pláži asi hodinu. A to ještě dost neklidně.
Nebyli jsme na největším, hlavním a turistickém ostrově fijijského souostroví, ale uletěli jsme turistickému náporu i civilizaci na menší, severnější ostrov s názvem VANUA LEVU. Už sám let prťavým letadýlkem nad tichomořskými atoly byl pro mě zážitek, a když jsme přistáli na letišti, jako okopírovaném z reportáží pánů Hanzelky a Zikmunda - tráva, okolo palmy, krávy, kousek rovné plochy a dřevěná budka na odbavení, byla jsem nadšená. I tak jsme si na jihu ostrova ve městě SAVU SAVU stihli pouze vypůjčit auto, já si ověřit, že moje bankovní karta opět nefunguje a valili jsme do divočiny. Prvních pár desítek kilometrů byl asfalt, i když notně proděravělý, ale valení nám vcelku odsejpalo. Pak nastaly prašné cesty, džungle a moje nadšení nabývalo na intenzitě. V městečku NABOUWALU jsme se od domorodců dozvěděli, že cesta dál je mnohem horší a snad i nesjízdná. To byla výzva! Stejně jako informace v průvodci Lonely Planet, kde stálo: "Buďte po deseti letech první turisté, kteří se do této oblasti dostanou." Ano, domorodci i Lonely Planet měli pravdu. Navíc do bahnité necesty začalo pršet, vypůjčená terénní Suzuka poskakovala na kluzkém blátíčku a bezedných výmolech jako hříbě a džungle natahovala chapadla lián a těšila se, jak si na nás smlsne. Když se do vší té radosti začalo stmívat, nebyla jsem si už svým nadšením tak jistá. Jistá jsem si ovšem byla hlavní výhodou auta s náhonem na všechna čtyři kola - ztratíte v mnohem horším terénu a dál od všeho, než byste se ztratili s normálním autem. Díky Lonely Planet, řidičově všímavosti a přesčasové práci našich andělů strážných jsme našli místo k přespání na ostrůvku mezi ústím dvou řek, kam nás dovedl asi čtyřletý domorodý kluk se slibem, že nás tam jeho tatínek ubytuje. Když jsme kluka následovali v té době už temnou džunglí, začínalo to vypadat, že nás tatík ubytuje v kotlíku s vařící vodou a notnou dávkou místního koření. Tatínek pro nás přijel na loďce, u které jsme si museli sami nastartovat motor, protože on ji ovládal jen bidlem. Ovšem ubytoval nás na místní poměry v luxusní chajdě, zvané bura. Usínala jsem s přesvědčením, že se z prožité hrůzy musím ráno do sytosti vyspat a vytřepané tělo nechat zregenerovat. Chyba lávky. Tady kdyby tam nějaká lávka byla. Ráno nás domorodý tatínek budil v sedm hodin, že nastává odliv a jestli chceme ještě ten den odjet, musíme se nalodit. Naštěstí mému českému sakrování nerozuměl. Jelikož celou noc pršelo, další cesta se podobala zápasům našeho auta s bahnem a tuto jízdu rychlostí 20 km/h a na dvojku jsme si pestřili občasným zablouděním. Je to k vzteku, když dojedete do domorodé vesnice, kde cesta končí a všichni vám ochotně vysvětlí, že musíte zpátky na křižovatku a tam pokračovat po hlavní. A tak se vrátíte a stojíte na křižovatce několika polních cest, tedy lesních džunglových voranišť a říkáte si: "Do prčic, které je hlavní." Vyzkoušíte další, kteréžto po několika kilometrech končí úplně jako to předchozí. Pan Murphy by měl radost, ta hlavní cesta byla vždycky zákonitě až ta poslední. V džungli nějak dopravní značky nepěstujou. Když jsme si dodatečně na konci pobytu koupili pořádnou mapu ostrova, konečně jsme se dozvěděli, že tam, kudy jsme jeli, vlastně vůbec žádná cesta není.
To byly první dva dny. Dál už probíhalo všechno vcelku spořádaně, i když ne bez napětí. Snad proto abychom se tolik nenudili, snad jen nešťastnou náhodou, ale druhý den se nám podařilo v autě rozlít asi půllitr mléka. Než jsme tuto ekologickou katastrofu objevili, stihnul bílý sajrajt zákeřně vsáknout do napevno přidělaného filcu na podlaze. Přes veškeré vymývání a vysušování naše auto v tropickém vedru záhy připomínalo svým odérem pojízdný kravín. Na Fiji jsou ještě benzínové stanice s obsluhou a obsluha je ochotná, usměvavá a vstřícná. Pokud jsme u benzínky zastavili my, tak obsluhu všechny přívlastky přešly, ledva jsme otevřeli dveře. Nejdřív je přešel úsměv a vzápětí udělali dva kroky zpátky, možná nedobrovolně, zasaženi tlakovou vlnou smradového mračna zkyslého mléka. Trnuli jsme, jak vše zamaskujeme při vracení. Asi čtvrtý den se v mé hlavě zrodil geniální nápad a koupili jsme voňavé stromečky. Měly tvar palmy a zaručovaly příjemnou vůni. Bohužel to byly osvěžovače vzduchu a ne puchu. Pár hodin po jejich vybalení jsem svůj nápad přestala považovat za geniální. Skončily v igelitu a uviděly světlo denní až těsně před vracením auta, které proběhlo bez zádrhelů ovšem díky tomu, že nám ve stejný čas málem ulítávalo letadlo. Ale o tom až na konci.
Se šnorchlem jsme pozorovali podmořský život. Za touto kratochvílí jsme museli na mořském kajaku odjet kus od břehu. Výhodo - nevýhoda tohoto ostrova jsou břehy porostlé stromy mangrove, česky kořenovník čnělkatý. Takže žádné sáhodlouhé pláže na koupání, ale díky tomu zase žádné sáhodlouhé zástupy turistů. Voda v okolí ostrova je tak průhledná a jihopacifický korálový útes tak nádherný, že si ostrov pro své potápěčské reje a pro založení svého resortu vybral Jean Michel Cousteau, syn známého oceánologa. Do areálu jsme pouze nesměle nahlédli, protože cena za noc byla vyšší, než co nás stál celý týdenní výlet.
Propátrali jsme další části ostrova, všude jsme naráželi na úžasně milé Fijijance, mávali nám a fandili při našich pokusech o projetí neprojetelného. Rádi si s námi povídali a jelikož je angličtina jedním z úředních jazyků, diskuze probíhala bez problémů. Alespoň z jejich strany. Z důvodů naivní představy, že může mléčný smrad z auta vyvětrat, jsme nechávali stále otevřená okýnka, přes noc i dveře. Takto jsme exaktně dospěli ke dvěma výsledkům: první -smrad neodejde, i kdybyste ho moc prosili, druhý - na ostrově se nekrade. Možná to druhé souviselo s prvním, ale i průvodci se zmiňují o tom, že na ostrově se vám tak maximálně ztratí jídlo nebo oblečení, ale ne foťák nebo kamera.
Z místního radia jsme slyšeli informaci - děti z osmých tříd dělají zkoušky. A informace byla doplněná výzvou, aby ráno dostaly výživné jídlo a národ, aby se za ně modlil.
Fiji se nachází 180 stupňů od Greenwiche, to jest 12 hodin, to jest na zlomu datové zóny. Měla jsem chuť po vzoru cimrmanovců najít přesnou hranici, dělat krok tam a zpět a říkat si Včera - dneska - včera - dneska. Nebyla jsem si ale jistá, jestli by to nebylo Dneska - zítra - dneska - zítra a jelikož mám ještě v živé paměti zemi, kde včera znamená předevčírem, od pokusu jsem upustila.
Nemohli jsme vynechat WASAVULA, místo s obřadními kameny kanibalistických ceremonií. Na jednom balvanu byla usekávána člověku hlava, a proto měl drážku na odtok krve. Další kámen byl určen jen pro člověčí hlavu a na dalším speciálním kameni byl podáván člověčí mozeček šéfovi kmene, jakožto největší pochoutka a zdroj síly naporcovaného nepřítele. Naštěstí jsou tyto stravovací zvyky již minulostí a my jsme na Fiji hlavu neztratili. Dokonce ani já, přestože fijianští mužští jsou fešáci a svalovci.
Ceremoniální místo je popsáno v průvodci Lonely Planet, ale jako mnoho informací určujících polohu míst na ostrově nesouhlasí vzdálenosti ani názvy. Hledání nám dalo pořádně zabrat. Měli jsme sice dobrý nápad zeptat se ráno na radnici, kde jsme platili pokutu za parkování, ale nějak jsme nebyli schopni formulovat otázku. No řekněte, byl by vhodný dotaz třeba: "Tak nám řekněte, kde jste žrali ty lidi?" Nakonec jsme místo našli metodou přihořívá - hoří jako mnoho ostatních tj. vystřídali jsme všechny možné cesty v podezřelé oblasti. Podobně jsme kousek od Labasy pátrali po hinduistickém chrámu se skálou ve tvaru kobry. Na první pokus jsme trefili vězení, na druhý nějaké místní JZD, na třetí hřbitov a na čtvrtý pokus cesta končila úplně někde v pr... prachu. Chrám byl o deset kilometrů dál.
Podívali jsme se do jediného národního parku WAISALI s deštným pralesem. Při zápise do knihy návštěv jsme zjistili, že jsme po dvou týdnech první návštěva, z čehož měl výběrčí vstupného viditelnou radost. Možná je placen podle vybraného obnosu, chudák.
Sever ostrova je ve znamení cukrové třtiny, která se zde pěstuje, sklízí, zpracovává, vozí, prodává. I kvůli ní sem kdysi byly dováženy levné pracovní síly z Indie. Zůstalo oboje, třtina i Indové. Na můj vkus byla tato část ostrova příliš zemědělská a civilizovaná. LABASA - město cukru. Byli jsme dost stateční, abychom spali v pochybném hotýlku na hlavní třídě, kde jsme ráno jako bonus dostali pokutu za parkování. Ale nebyli jsme dost stateční, abychom šli večer na diskotéku do klubu, o kterém psali v průvodci, že je za mřížemi nejen bar, ale i zrcadlová koule u stropu.
Ze severu na jih, tedy z Labasy do Savu Savu a naopak vede jediná nepřerušovaná asfaltová cesta ostrova. Vzdálenost 80 km vcelku optimální, a tak jsme v pátek ráno vyjížděli z odlehlé části poblíž Labasy na polední odlet letadla ze Savu Savu v domnění, že máme móře času. Po cestě jsme si ještě hráli na Jéžišky a nechali jsme na autobusové zastávce zbytky našich konzerv, sušenek a dalších nenačnutých potravin. Vesele jsme pokračovali dál, dokud se před námi cesta nezměnila v nezpevněnou. Okamžitě nás přešla nejen veselost, ale nálada jako celek, protože jsme věděli, že se někde stala chyba a ta nás taky může stát odlet letadla. Následovala prudká otočka a ještě prudší jízda. Když jsme opět míjeli naše potraviny, které dosud seděly osiřele na autobusové zastávce, visela ve vzduchu otázka, zda to nebyl předčasný skutek. Po objevení křižovatky, kde jsme předtím pochybili a zapomněli odbočit, jsme sice byli klidnější, že jsme na dobré cestě, ale ještě nebylo vyhráno. Šlo o minuty a navíc jsme nevěděli, jak dopadne vracení našeho smraďocha. Nebudu napínat. Stihli jsme vše, ale moc nám pomohlo, že paní Budgetová půjčovníková nebyla přítomna, takže jsme se pojízdným tchořem ještě dovezli na letiště, tam předali klíče prvnímu důvěryhodnému člověku (ono tam moc lidí na výběr nebylo) a zbývalo nám deset minut do odletu. Takovýho času! Ačkoli jsme nechali u auta pootevřená okýnka, paní z půjčovny bude muset po návratu přehodnotit přísloví o tom, že se nemá plakat nad rozlitým mlékem.
Když jsme si na začátku pobytu vyzvedávali v půjčovně auto, ptali jsme se, zda máme limit na ujeté kilometry. Paní se smála: "U nás na ostrově?" Nakonec jsme ujeli přes tisíc kilometrů, což málokdo z místních chápal KDE.
Ostatní příběhy vám popíšu u fotek. Co jsem vyfotit nestihla a co je zajímavé, jsou lasičky. Bráchův kamarád Craig provádí na ostrovech jejich výzkum a já si původně myslela, kdoví co je to za opičárnu. Jenže pak jsme lasičky viděli mnohokrát denně, jak nám svižně přebíhají před autem. Následně jsme se dozvěděli, že sem byly dovezené za účelem lapání dovezených krys. Jenže lasička je aktivní ve dne a krysa v noci, a tak se vlastně potkávají, jen když jdou spát. Tím pádem si lasičky našly náhradní zdroj potravy a likvidují hnízda ptáků. A Craig má za úkol likvidovat lasičky. Myslím, že má do penze vystaráno.
Na konec musím udělat to, co asi bylo vhodné napsat hned v prvním odstavci, a to - pochválit řidiče. Zvládl a odřídil náročné terény bez nadávání, bez používání vulgárních výrazů a bez nervování zbytku posádky. Dokonce neztrácel nervy při bloudění ani při mých neustálých žádostech o zastavení na focení kdejakých pitomostí. Dupal na brzdu, i když nechápal, proč zrovna tohle fotím. Možná to je jeden z mála kamarádů, který pochopil, že cestuju za Vás za všechny, kteří se sem nedostanete, za čtenáře svých stránek, za kamarády, za posluchače na besedách, a proto mě zajímá i to, co je pro ostatní blbost nebo samozřejmost. Díky Jardo!

Průběžně, jak čas a síly dovolí, sem budu doplňovat příběhy a dokumentární fotky. Mějte se mnou strpení. Zatím alespoň to, co je stopro v každé zemi nejkrásnější - děti.

Au saa liu mada
MARTA