Z října do listopadu - z Cooktownu do Melbourne
Z listopadu do prosince - z Melbourne na Tasmánii

Moje cestovní zprávy minule končí ve městě Cooktown, na severu australského Queenslandu. Ve městě, do kterého jsem se zamilovala pro jeho poklid, přátelskost, pohodu, počasí i přírodu. Prostě město s pěti P. Vždycky se ptám, proč všechno hezké končí brzo a každá mizérie se táhne proklatě dlouho. S Cooktownem jsem se musela rozloučit po téměř měsíčním pobytu, který mi připadal jako chvilka. Na odsun dlouhý 350 km do Cairns jsem si vybrala jízdu autobusem po dobrodružnější pobřežní silnici. Pardon, ona to je silnice pouze z části. Většinou si nárok na označení silnice dělat nemůže. Abych si dobrodružství ještě zdobrodružnila, učinila jsem pro to opravdu všechno. Za prvé jsem si dva dny před odjezdem spálila šíleně záda při šnorchlování na Velkém korálovém útesu (jsem blb a vím, že mám šnorchlovat v tričku, ovšem co naplat). Za druhé mi domácí nachystali na rozloučenou obrovskou mísu ovoce zvaného popo, které tu zrálo a já jsem se ho mohla ujíst. Takže jsem se tímto ovocem poslední den předávkovala a v kombinaci s vanilkovým pudinkem působilo jako urychlovač jaderných částic v mých střevech. A za třetí, ale za to jsem nemohla, byl autobus v dezolátním stavu. Už z Cooktownu jsme vyjížděli o dvě hodiny později, protože se stále řešila oprava, která stále měla být do deseti minut vyřešena. Těch desetiminutovek bylo tedy dvanáct než jsme vypadli z Cooktownu a po cestě do Cairns ještě hodně a hodně. Až po Cape Tribulation je jen jakoby trochu zpevněná cesta, která vede deštným pralesem, neboť to je jediné místo, kde se deštný prales dotýká pobřeží. Cesta projíždí potoky bez mostů, vede úbočími nad mořským pobřežím, občas padá příkře dolů, aby si to hned vzápětí vynahradila tím, že se vzepne do výšky jako divoký hřebec. Úchvatná a úžasná jízda. Ovšem nesměl by mít člověk rudá záda, o která se nemůže opřít, a průjem, který mu nedá posedět. Cape Tribulation pokřtil kapitán Cook a znamená to Mys utrpení. Ani já bych po několika staletích nevymyslela přiléhavější název. Ale nebojte, nádheru cesty jsem si vychutnala i přes všechna ta utrpení. Z Cape Tribulation už vede zpevněná silnice a taky tam je signál na mobil, takže potom řidič za pomoci cestujících a technika na telefonu opravoval autobus jenom asi pětkrát. A hlavně jsme dojeli do Cairns. Tomu jsem přestala být ráda hned při vystoupení. Po týdnech v klidném maloměstě jsem najednou nevěděla, jak mám přejít křižovatku, všude mně připadalo moc lidí, moc aut, moc hluku... Zkrátka jsem honem šla pro letenky a chtěla jen pryč pryč. Víte, jak jsem psala o vypnutí myšlení v Cooktownu? Dodnes si nejsem jistá, jestli se mi ho podařilo opět zapnout, ale v Cairns opravdu svítila červená, že jedu na rezervu. A já i přes tohle varování šla vyřizovat odlet. Kluk po mně chtěl spelovat moje jméno. Vysoukala jsem ze sebe tři písmena a připadala mi to hrozná dřina. Jak může myšlení fyzicky bolet! Vytáhla jsem pas a místo námahy jsem ho klukovi podala, ať si to opíše a nemučí mě. On se na mě chápavě usmál a povídá: "Hele, ty neumíš spelovat nebo nevíš, jak se jmenuješ?" Potvrdila jsem, že obé je pravda, popadla letenky, sedla na letadlo a uletěla ke kamarádům na Gold Coast.
Tady jsem si pozvolna zase zvykala na civilizaci a potom jsem se mohla zastavit i v Sydney bez toho, že bych stála půl hodiny na přechodu a přemýšlela, která barva se mi nejvíc líbí pro přecházení silnice.
Ze Sydney jsem jela s kamarády do Sněžných hor k dalším z naší trampské sekty na jejich farmu. Z druhé strany tam dorazili i melbournští trampíci a byla tam úžasná parta a úžasná zima. Čtyři dny a noci se hrálo na kytary a zpívalo tak, že se žádná písnička neopakovala. Čtyři dny a noci pršelo tak, že jsme střídali postávání u ohně s úprkem pod střechu. Čtyři dny a noci se povídalo, vařilo, smálo, chodilo na výpravy. Čtyři dny a noci se v domě topilo, protože jsme přijeli z pobřežních třiceti nad nulou do horských tří stupňů. Čtyři dny a noci naplněné kamarádstvím, písničkami, kapkami deště a kouřem ohně pod rozložitými eukalypty.
Já jsem vyrážela sama na výpravy po okolí. Ne sama, s foťákem. Zažila jsem tu několik příhod, jejichž vysvětlení visí někde mezi nebem a zemí. První byla u řeky, přesně v místech, kde před dvěma lety kluci pietně rozsypali do proudu popel zemřelého kamaráda Tuleně. Já jsem tady seděla na kameni, když se na řece objevila černá labuť. A křičela! Myslela jsem, že má poblíž hnízdo a chce mě vypudit. Ale pak někde něco secvaklo a já jí vyprávěla, kdo z party přijel a kdo zůstal doma a co všichni dělají a jak na Tuleně vzpomínají a já že spím v jeho místnosti... a další blbosti. A labuť přestala řvát a jenom naříkala. Přiznám se vám, ale nikomu to neříkejte, brečela jsem. Kamaráda Tuleně jsem neznala, ale vím, byl to on. Možná jsem labuti rozuměla proto, že jsem blázen, možná proto, že jsem Pelikánová. To je jedno. Poslední den před odjezdem jsem svoji výpravu končila na kopci nad řekou. Naposledy jsem se otáčela a volala jsem: "Goodbye Sněžná řeko!" A v ten okamžik se udělala nádherná duha od obzoru k obzoru. Ostatní ji sledovali z farmy a shodli se, že tak jasné barvy dlouho neviděli. Jsem blázen. Tak ještě naprosto vysvětlitelný zážitek - pozorovala jsem ptakopyska. Ve stejné tůni, jako když jsme ty byli na královniny narozeniny, jenže tentokrát jsem stála přímo u řeky. Hodinové sledování tohoto srandovního tvora mi přineslo velkou radost do srdíčka a spálený krk od sluníčka.
Do Melbourne mě vzali kluci v naší osvědčené sestavě z minula Vojta - Libor - Biggles. Díky kamarádi! Jeli jsme až v úterý a to proto, že nikdo nemusel ty dva dny do práce. Melbourne mělo totiž svátek s příslušným pracovním volnem - kvůli koním. Když se běží dostihy Melbourne Cup, zastaví se život nejen v Melbourne, ale v celé Austrálii. Já jsem následující dny ještě stihla ve městě další akce. Například ve čtvrtek patří k těmto dostihům Oaks Day, což je dámská záležitost. Na dostih každá dáma opráší nejmódnější šaty, klobouky, střevíčky, kabelky, obličeje. Vše barevně sladěné, dámy vymalované, načinčané, peří na kloboucích svěží. Když se vracely večer z dostihů, nevypadaly svěže dámy ani jejich brka. Většinou i střevíčky končily v rukou, protože vedro a alkohol odvedly společně kvalitní práci.
V Melbourne jsem měla v místním Národním domě Sokola besedy. Sokol zajistil dovoz mých knížek a já s žaludkem scvrknutým hrůzou měla odpovídat na všetečné otázky pořadatelky Mileny Petrové a posluchačů. Ale všechno dopadlo skvěle, a proto hned při dobré paměti tady musím zařadit poděkování

Několikeré díky
- Smekám klobouk před všemi posluchači, kteří přišli na besedy v Národním domě v Melbourne a vydrželi dvě hodiny sedět a poslouchat moje chaotické vyprávění. Děkuji jim za přátelskou atmosféru i povzbudivá slova. To vše mě bude hřát na duši víc než australské slunce.
- Také díky všem, kteří si koupili moji knížku Austrálií s úsměvem a prosím: napište mi, co se Vám na knize líbilo/nelíbilo. Je to Vaše země, znáte ji líp než já.
- Omlouvám se Mileně Petrové, neb jsem nevěřila jejím optimistickým předpokladům ani jejímu chlácholení, že akce dobře dopadne. Měla pravdu a se svým neutuchajícím elánem všechno zařídila, zorganizovala a svými otázkami před Vámi svlékla moji duši do naha.
Přeji Vám KAŽDÝ DEN S ÚSMĚVEM v krásné Austrálii
Marta Pelikánová

Někdy dodatečně ty Mileniny všetečné otázky a moje impulsivní odpovědi zpracuju, ať taky vidíte moji duši bez oblečení.
O besedě je na webu Sokola http://www.sokolmelbourne.com.au/Page_Novinky.html nebo http://www.sokolmelbourne.com.au/Page_Beseda%20s%20Martou%20Pelikánovou.html
a spoustu fotek si můžete prohlédnout tady
http://picasaweb.google.com/Sokol.Melbourne/BesedaSMartouPelikNovou?authkey=fARWOxLCsX8
nebo tady http://picasaweb.google.com/Sokol.Melbourne/BesedaSMartouPelikNovou02

Když už vás honím po odkazech, tak ještě jeden na moji povídku http://www.folktime.cz/clanek.asp?id=4540
Byla do letošní soutěže Trapsavec a podle sdělení Tonyho se všem líbila. Kromě Juana, ze kterého se stal můj pohlavní, pardon úhlavní nepřítel.

A jako poslední ukázka, co si na mě opět vymysleli kluci z časopisu Western World. Článek bude vyražen v prosincovém čísle, které je derniérou neb vydávání časopisu končí. Proto ani nebudu redakčním kolegům lát, že tam opravdu dali vše, co jsem poslala, aniž by brali ohled na citlivější čtenáře. To to zase schytám.

Tak, a abyste si nemysleli, že je Austrálie růžová zahrada, za týden tady budou volby do parlamentu. Účast ve volbách je povinná a kdo neodvolí, dostane pokutu rovnou stovku klokaních doláčů.

Já nevolím, neb nejsem Australan a navíc v pondělí 19.11. ODLÉTÁM NA TASMÁNII. Jako vždycky mám letenku one way - tedy pouze tam a ostatní budu řešit krok za krokem na místě. První týden se mnou bude kamarádka Věra a pak se uvidí.

Opatrujte se všichni, ať už jste kdekoliv na světě. Hlavně nepropadejte předvánočnímu šaškecu. Vánoce nejsou o dárcích a o úklidu, ale o srdci a o lásce. I když o tom by měl být celý rok a vlastně celý život, že?
Marta