Posílám rychlou zprávu, že zatím ještě žiju. A k tomu pár bodů, proč bych chtěla stárnout ve městě Cooktown. Jen nebýt těch neposedných pohorek.

COOKTOWN - daleký sever australského Queenslandu
poslední výspa civilizace a země zaslíbená

Nemám signál na mobil ani ve městě (místní mají jiného operátora), nemáme telefon, nechodí tady pošťák, pro dopisy se musí dojet na poštu, kde se lidi potkávají a pokecají, všichni se znají, zdraví se a usmívají jeden na druhého. Celoroční oblečení jsou kraťasy a tričko, ploty tady jsou jen někde kvůli zvěři, čas není důležitý, hodinky se nenosí a na nic se nespěchá, i myslí se pomalu, internet je jen v jedné prodejně a on taky obkoukal rychlost od místních želv, televize se pouští pouze na předpověď počasí, na rádio se chytá jen prach. Domy se nezamykají, auta taky ne, když máš v autě klimatizaci, tak se před obchodem nebo poštou ani nevypíná motor, auto tam zůstane s klíčkem v zapalování a zase ho tam tak najdeš. Chodí se bosky. Jedno z hesel tohoto města: "Až se to udělá, tak to bude hotový."

Problémy se nechávají NA PAK. Noviny vychází jednou týdně a není v nich politika.
Na silnici není žádný semafor ani kruhový objezd, stejně se jezdí pomalu, abys stihl zdravit známé. Auto se otáčí u přístaviště a při té příležitosti se jdeš zeptat rybářů, jak dnes berou, podívat, jaké lodě přijely a jak to cáká na moři. To jsou ty podstatné informace v každodenním životě. A pro jistotu můžeš posedět pod Stromem vědomostí neboli drbů (viz. foto)

Funguje tu jeden taxík a jeden mikrobus jako noční služba na rozvoz ožralých.
Místní říkají: "Nemusíš být zrovna blázen, abys tu žil. Ale pomáhá to."

Jediné mínus tohoto města - vstává se brzo, protože co neuděláš do deseti, už dnes neuděláš, pak je venku v tom vedru jen mad dog a Englishmen.
Prostě tropický ráj, kde jeden den je skvělý a druhý ještě lepší.

Mě už místní taky znají a zdraví. Byla jsem střílet na střelnici, psali o tom v novinách, že jsem dobrá, ale pomalá, měla jsem na praktickou střelbu půjčenou pistoli devítku a nešel mně vyměnit zásobník, tím jsem ztratila čas, trochu jsem si opravila reputaci s malorážnou pistolí, kde jsem měla samá esa.

Pro ekologickou soutěž na využití odpadu jsem uháčkovala rohožku z rozstříhaných plastikových tašek, moje dílo se líbilo, což je jedna příjemnost a druhá je šance na výhru 500 dolarů. Držte mi pěstě.

Moře mám sama pro sebe, koupu se v něm jen já a krokodýli. Při výstupu na horní plato vodopádů na řece Trevethan kamarád první v řadě prošel vosím hnízdem a při zbabělém ústupu ztratil čepici. Možná proto jsem při zdolávání vrcholu hory Mount Cook 431 m byla nastrčena jako první já. A proto jsem právě já před vrcholem šlápla na černého hada. Kousnul si do pohorky a já skočila na strom (přitáhla jsem se docela svižně na svůj věk :-). Jiná reakce mě nenapadla, když se mi had motal po botách. Poskočit si, tak ho přidupnu a sejme mě znovu. Ovšem kamarádi hada neviděli, jen mě na stromě a smáli se, zda se navracím k primátům. Po vysvětlení je smích přešel, hada je prý zbytečné identifikovat, každý černý je jedovatý. Jen mě ujistili, že kdybych měla křížek v těch 420 metrech nad mořem, tak by mně tam kytky zalévat nechodili.

Na cestě okolo kopců zvaných Black Mountain mi bylo vysvětleno, že kameny jsou černé díky lišejníkům, které na nich vegetí. Jasně že jsem se o tom musela přesvědčit pošťouráním kudličkou. Pod černým maskováním je opravdu normální žula.

Při rybaření na řece Annan jsme sice nic neulovili, ale já byla ráda, že taky nic neulovilo nás. Pro mě byla zážitkem sama jízda lodí mezi mangrovým porostem. Napjatě jsem čekala, jestli se ze spleti kořenů vyloupne krokodýl nebo ježižaba. Vypadalo to tak pohádkově, že jsem víc sázela na Babu Jagu.

Cooktown má díky stálému vánku příjemné klima. Jenže já musela čekat, až se vánek usadí, abychom mohli vyjet škorchlovat na Great Barier Reef. Dopadlo to!!! Nádhera. Přistáli jsme na pískovém ostrůvku velikosti mého obýváku, v písku jsme nasbírali mušličky (což je zakázané) a korály (taky zakázané). První, co jsme ve vodě viděli, byl žralok. Ale dostalo se mi ujištění, že takový útesový, dvoumetrový mrňous nic nedělá. Takže jsem hned byla se šnorchlem ve vodě a už jsem se z ní nemohla dostat. Když klesala voda, museli jsme ostrůvek opustit, ale přejížděli jsme na taková místa, kde jsme díky odlivu měli korály na dosah. A těch barevný rybiček!!! Škoda, že jsem pod vodou nemohla fotit, ale aspoň vám pro pobavení napíšu jména některých druhů. Nevím, kdo je v češtině vymýšlí, ale mně připadají spíš jako názvy strašidel. Takže například: Komorník pětipruhý, Klipka praporková, Chrochtal východní, Pruhatec rohatý, Bičonoš zobanovitý, Čtverzubec sedlatý, Netopýrník tmavý, Pyskoun rozpůlený, Chňapal modropruhý, Pilotrn úzkohlavý, Ostěnec Picassův; Vřetenka mandarín. Zéva obrovská je lastura velikosti přes metr a zérala jsem se na ní z uctivé vzdálenosti stejně jako na rejnoky. Byla jsem ze všeho nadšená, z vody se mi nechtělo, přestože byla studená. Díky tomu v ní ale zase nebyly nebezpečné medúzy Jelly Fish. Když se voda oteplí, musí se kvůli těmhle potvorám koupat ve dvojích punčocháčích. Jedny na nohou a druhé pro ruce. No aspoň bych si tak nespálila záda. Jsem blb, vím, že mám šnorchlovat v tričku. Jenže já vždycky myslela, že to je na chvíli. Záda se mi loupou, ale stálo to za to.

Cooktown je vlastně první nepůvodní osídlení v Austrálii, protože tady kapitán Cook s posádkou opravovali svoji loď Endeavour, kterou křápli o korálový útes. Museli vyložit zásoby a tak postavili na břehu stan a v něm proviant hlídali. První bělošská stavba na kontinentu. Tato významná událost se stala v roce 1770. V letošním roce se tu stala druhá, neméně významná událost a to, že jsem se tu ve svých padesáti letech naučila dělat houskové knedlíky, jak symbolické vzhledem k názvu města... O dalších zajímavostech, třeba o voňavé kytce, která se jmenuje VčeraDnesZítra, o nádherných orchidejích, o skalních kresbách starých tisíce let a spoustě dalších zážitků příště.

Přilepuju pár fotek. Ostatní pošlu, až budu na rychlejším internetu v civilizaci, na rychlost resp. pomalost místního připojení nemám trpělivost. Vím, že už dlužím fotky z Fiji, ale mějte trpělivost alespoň vy se mnou.

Z nádherného konce světa všechny zdraví a pusu posílá
Marta

Takhle krásně o mně píší v mé rodné České Třebové.
http://www.zpravodaj.ceskatrebova.cz/2007/9_07/Pelikanova_o_dusi.htm
Díky pane Mikolecký
Marta